Všichni si mysleli, že se zbláznila. Prodala televizi, odešla z práce a našla život, který jí závidí většina Čechů

Někdo o ní tvrdil, že se přepracovala, jiný, že jí přeskočilo. Žádné z těch vysvětlení ale neodpovídalo tomu, co tahle žena doopravdy chystala. Místo paniky totiž přišel klid, místo útěku vědomé rozhodnutí žít jinak. Co se skrývá za jejím takzvaným bláznovstvím, odhalíme za chvíli. Možná v tom nakonec poznáte i sami sebe.

Začněme u obrázku, který nejspíš znáte i ze svého okolí. Je na něm žena někde mezi čtyřiceti a šedesáti, která roky poslušně šlapala v zaběhnutém kolečku. Ráno měla naspěch, přes den ji obklopovala práce, večer modravé světlo obrazovky a následovala nějaká ta hodina spánku, než zazvonil další budík. 

A pak, zničehonic, otočila kormidlem tak prudce, že její okolí jen zalapalo po dechu. Lidé kolem ní byli skálopevně přesvědčení, že té ženě docela jistě hráblo. Šeptalo se o přepracování, o krizi i o tom, že ji opustil zdravý selský rozum.

Tomuto rozhodnutí nikdo nerozuměl

Sousedské drby jsou v Česku takřka národní sport, na to si troufnu vsadit boty. Jakmile se totiž někdo vzdálí zaběhnuté šabloně, hned se objeví tucet odborníků na cizí životy. Tahle žena přitom dělala přesně to, co se mnoha lidem honí hlavou, když zase jednou nemůžou večer usnout, jen na to nikdy nesebrali odvahu.

Pustila z rukou to, na čem podle většiny stojí slušná existence, a vyrazila úplně jiným směrem. Otázka tedy nezní, jestli se zbláznila, ale jestli náhodou nezmoudřela dřív než my ostatní. Ono těžko říct, kde vlastně končí odvaha a začíná lehkomyslnost.

Návrat ke kořenům, nikoliv útěk

Žena z titulku není vymyšlená a rozhodně to není žádná osamělá podivínka, která si povídá jen se stromy. Takových lidí u nás přibývá každý rok a vy nejspíš alespoň jednoho znáte. Po pár letech věčného spěchu si zkrátka řekli DOST a praštili s tím dřív, než to vzdalo jejich zdraví.

Vyklidit obývák, prodat televizi, dát výpověď z práce, která člověka vysává do morku kostí, a usadit se tam, kde po ránu slyšíte cvrlikání ptáčků místo souseda s vrtačkou. To, čemu se ještě nedávno říkalo bláznivý nápad, má dnes svůj vlastní název, a to downshifting. Vesměs to znamená ubrat plyn a vyměnit honění se za něčím za klid. I makléři vám potvrdí, že od covidu shánějí lidé domky za městem jako o závod.

Slavné tváře, které to udělaly také

Herečka a vynikající dabérka Valérie Zawadská se společenského života v showbyznysu téměř straní. Dny dnes nejraději tráví na své venkovské chalupě, kterou si zamilovala, a teprve tam po boku partnera Romana Kříže došla ke klidu a rodinné pohodě, po níž léta toužila. A není zdalek sama.

Zmínit můžeme i Anetu Krejčíkovou, kterou diváci dlouhá léta znali z Ulice. Po dvou dekádách z populárního seriálu odešla a nyní přiznává, že herecké řemeslo působí zvenčí mnohem lesklejší, než jaké doopravdy je. Eva Burešová i s partnerem pro změnu zamířila do domku za Prahu a stěhování za město popisuje jako krok, který by bez váhání zopakovala. 

Společným jmenovatelem těch příběhů není útěk, ale vědomá volba žít konečně po svém. 

Co o tom všem věděl už Menzel

Touha utéct z paneláku do trávy rozhodně není objev posledních let. Už v roce 1976 natočil Jiří Menzel komedii Na samotě u lesa, kde se pražská rodina urputně shání po vysněné chalupě a kousku venkovského klidu. Scénář k ní napsali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, takže vtip i realita jsou v něm namíchané přesně tak akorát.

Češi sní o domku se zahradou už po generace, jen jsme tomu dřív neříkali trend, ale obyčejný rozum. Národ chatařů a chalupářů zkrátka věděl své dávno předtím, než pro to dorazila módní anglická slovíčka.

Tak co vy, šli byste do toho? Prodali byste televizi a vyměnili shon za zahradu a ticho, nebo si to bez seriálů a velkoměsta neumíte představit?

Zdroje: kafe.cz, cc.cz, magazin.cz, zivotvcesku.cz