Jen skutečné děti socialismu si vybaví 10 českých filmů podle jediné věty. Mladší tápou

Můj soused přes chodbu má ve zvyku komentovat počasí jednou a tou samou filmovou větou. Sám už možná netuší, odkud ji vylovil, ale spolehlivě s ní rozesměje každého pamětníka v domě. Děti z přízemí přitom nechápavě kroutí hlavou, protože jim ta slova vůbec nic neříkají. 

Jak to, že jedna věta jednoho zasáhne přímo do srdce a druhého nechá zcela netečným? Ukážeme si deset filmů, u kterých se ta propast mezi ročníky projeví okamžitě.

Heslo, které otevře dávno zavřenou složku

Někdy postačí pět slov a před očima se rozběhne scéna se vším všudy. Vyvstane herec, jeho šibalský úsměv, kulisy i to zvláštní bezčasí prázdnin, kdy se doma nedělalo nic jiného, než koukalo na ověřené kousky. Česká filmařina se za ta léta postarala o pořádnou zásobu vět, které dávno opustily svoje filmy a vydaly se žít po vlastní ose. 

Vytahujeme je u večeře, na poradě i v autobuse, mnohdy bez nejmenšího tušení, odkud se k nám vlastně dostaly. Schválně si udělejte malý pokus u nedělního stolu. Prohoďte jednu hlášku a část osazenstva dost možná vyprskne smíchy, zatímco zbytek na vás bude zírat, jako byste mluvili čínsky. 

Klasiky se vysílaly stále dokola a dokola

Lidé, jejichž dětství a puberta spadají do časů před listopadem 1989, mají tyhle věty zažrané hluboko pod kůži z naprosto očividného důvodu. Obrazovka tenkrát nabízela jen hrstku kanálů a o žádném streamování se nikomu ani nesnilo, takže se tytéž komedie v TV točily pořád dokola, dokud je národ neuměl odříkat i ze spaní. 

K tomu připočtěte sjeté videokazety, sváteční reprízy a kino coby jednu z mála kratochvílí. Film se tudíž nesledoval jednou, nýbrž klidně dvacetkrát, a věta za větou se zarývala čím dál hlouběji. 

Do těchto děl určitě patří Marečku, podejte mi pero!, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Vrchní, prchni!, Slunce, seno, jahody, Slavnosti sněženek, S tebou mě baví svět, Vesničko má středisková, Limonádový Joe, Na samotě u lesa nebo Postřižiny. 

Společně tvoří jakousi tajnou mluvu, kterou se pamětníci dorozumí na potkání, aniž by museli cokoliv zdlouhavě vysvětlovat. Není náhoda, že za většinou stojí kouzelnické ruce režisérů Lipského, Menzela či Trošky a scenáristů Smoljaka se Svěrákem.

Hlášky, které utekly z plátna

Sotva někde padne „Marečku, podejte mi pero!“, zasvěcený divák hned ví, že sedíme ve večerní průmyslovce po boku Jiřího Sováka. Tahle komedie z roku 1976 letos slaví rovných padesát let a její repliky přečkaly režim, kazety i pečlivé digitální restaurování. Stejně bezpečně konverzaci doplní i věta „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“, kterou plynně ovládají i ti, kteří snímek v životě neviděli celý.

Chcete další? Hláška „Máte štěstí, že jedu kolem!“ pochází ze Slavností sněženek, jenže opět ji půlka republiky pronáší, aniž by vůbec tušila, kde se vzala. Právě v tom tkví kouzlo opravdu trefné repliky, dokáže se oddělit od filmu a začít si žít po svém. Vesnická chuťovka Slunce, seno, jahody z roku 1984 zase do světa rozeslala hlášku „Hoštice, ale nezastavujeme, máme zpoždění!“ a celou hromadu dalších.

Z pánské jízdy do Beskyd s nemluvnětem na zádech vzešla i pověstná věta, že se malý Matýsek pořádně pokakal. Od té doby ji rodiče po celé republice citují pokaždé, když naloží potomka na výlet a něco se cestou pokazí.

Tituly jako Vrchní, prchni! a Jáchyme, hoď ho do stroje! vyzradí svůj původ už samotným názvem, protože i ten časem zlidověl. Limonádový Joe z roku 1964 nám pak mimo hlášky věnoval legendární „kolaloku“, limonádu, kterou si u nás dopřáváme dodnes.

Co bude, až ten slovník dočte poslední pamětník

Z Vesničko má středisková, kterou Jiří Menzel natočil v roce 1985, zlidovělo Pávkovo otcovské „Nohy sis myl? To já poznám, hned se s tebou líp jede,“ pronesené směrem k nešikovnému Otíkovi. Tahle komedie to dotáhla až na nominaci na Oscara, a přitom vznikla kvůli účetní chybě, kdy Zdeněk Svěrák dostal omylem dvakrát zaplaceno za námět k Na samotě u lesa. Právě z téhle starší veselohry zase pochází „To zas bude v álejích nablito.“, kterým si pamětníci glosují kdejakou bujarou oslavu.

A nesmrtelné jsou i hlášky z Pelíšků jako: „Dávám Bolševikovi rok, maximálně dva.“, „A skláři nebudou mít co žrát!“, „Co je to tady za hnusnou máničku?“ Jestli také patříte mezi skutečné děti socialismu, pak na jakou hlášku rádi vzpomínáte vy?

Zdroje: cs.wikipedia.org, marianne.cz, readzone.cz