Slavná scéna z Pelíšků se skutečně stala. Miroslav Donutil ji zažil jako dítě a po letech své trauma přenesl na filmové plátno

Více než čtvrt století uplynulo od premiéry jednoho z nejoblíbenějších českých filmů. V naší kultuře hluboce zakořenil, hlášky zlidověly a ať hodí kamenem, kdo při pohledu na křídu a tabuli nemá nutkání napsat to jedno peprné slovo.

Jenže i když jsme Pelíšky viděli snad stokrát, pořád se o nich dozvídáme něco nového. Třeba to, že jedna z nejslavnějších scén tohohle filmu stojí na skutečné vzpomínce Miroslava Donutila. Miroslav Donutil ji zažil jako dítě a po letech své trauma přenesl na filmové plátno.

Všední starosti v nelehké době

Když Pelíšky v roce 1999 vstoupily do kin, málokdo tušil, jaká legenda se z nich stane. Film Jana Hřebejka podle scénáře Petra Jarchovského nás zavedl do let 1967 a 1968, kdy spolu v jednom domě žily dvě naprosto odlišné rodiny s naprosto odlišnými pohledy na svět.

Na jedné straně cholerický odpůrce komunistů Kraus, kterého nezapomenutelným způsobem ztvárnil Jiří Kodet, na druhé zarytý komunista a voják Šebek v podání Miroslava Donutila. Jeden na druhém nenechají nit suchou, koho naopak rozdílné politické názory rodičů netrápí, jsou jejich děti, které by k sobě rády našly cestu. Přesněji, mladý Šebek by rád našel cestu k Jindřišce Krausové. Ta má ale oči jenom pro Eliena (Ondřej Brousek) a soused Michal ji vůbec nezajímá.

Přece jen ale mají něco společného. Dospívají v době pražského jara, socialismu s lidskou tváří. Politickým procesům padesátých let odzvonilo, zmírnila se cenzura a národ doufal v reformu socialismu. Všechno se změnilo během jediné noci, kdy na naše území vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Dějepisem unavovat nechceme, podstatné je, že když máte život před sebou a právě prožíváte první lásku, je vám krásně na světě, ať se v něm děje cokoli.

Šebek si ve filmu zahrál svého otce

Pelíšky jsou také o mezigeneračním střetu. Rodiče přesně vědí, co je pro jejich děti nejlepší, jenže jejich dospívající potomci mají o svém životě úplně jinou představu. Dospělí také někdy nemají pochopení pro přání svých dětí nebo si myslí, že je dovedou jednoduše oklamat.

Třeba jako když si Michal Šebek přeje boty, které nosil Elvis Presley. A skutečně, když pod vánočním stromečkem najde krabici od bot, módní fantazie mu v hlavě spustí rokenrolový koncert. Jaké zklamání pak přijde, si jistě vzpomenete sami. Namísto vysněných bot v krabici našel vojenskou obuv s kožíškem a k tomu pár ponožek z umělého vlákna. 

Vtipné? Jasně. Ve filmu má tahle scéna svoje kouzlo. Jenže tuhle situaci zažil Miroslav Donutil a po letech své trauma přenesl na filmové plátno. Promluvil o tom v rozhovoru pro iDnes, kdy zavzpomínal, že vyrůstal v rodině vojenského důstojníka, který působil jako soudce u vojenského soudu. Podobnost s rolí Šebka je tu tedy nápadná.

Donutil miloval Elvise Presleyho

Donutil v pubertě, stejně jako spousta jeho vrstevníků, propadl západní hudbě. Mezi tehdejší idoly patřil i Elvis Presley a toužil po botách, které nosil. Jeho otec ale netušil, že pojem „vysoké boty“ znamená něco jiného, než si pod tím sám dovedl představit. Přání svému synovi ale splnit chtěl.

Dál už to známe. Když mladý Miroslav rozbalil boty, z výběru svého otce nadšený rozhodně nebyl.

„Když jsem krabici otevřel a málem omdlel, podíval jsem se na tátu, který pronesl větu: Ty jsou, co? Zmohl jsem se jen na jedno: Díky, táto…,“ zavzpomínal pro iDnes.

Ve filmu si tak sám zahrál v pozici vlastního otce, který si myslí, jak se dárek povedl. Vlastní nepříjemnou zkušenost tak s odstupem času obrátil v jednu z nejvtipnějších scén filmu a české kinematografie vůbec. A není to jediný případ, kdy se do scénáře dostaly zážitky, které se skutečně staly.

Pelíšky vznikaly i díky improvizaci

Scénář vychází z autobiografických příběhů spisovatele Petra Šabacha, během natáčení si ale některé scény upravovali sami herci. Například Bolek Polívka přišel s nápadem zaplést hořící prskavku do vlasů Simony Stašové. Ta s ničím takovým nepočítala a její reakce před zrcadlem je tak zcela autentická.

Autenticity si všimli i diváci na ČSFD, třeba uživatel diabolique, který napsal, že „herci hrají a vy jim to věříte“. A právě tohle udělalo z filmu legendu srozumitelnou i pro mladé generace. Okupaci nezažili všichni. Všichni jsme ale někdy dospívali, zklamali se v lásce, hádali se s rodiči a dostali nevhodné dárky.

Dostali jste někdy dárek, který vás zklamal stejně jako boty mladého Šebka?

Zdroje: iDnes, ČSFD, Aktuálně