Tři typy televizních diváků, které najdete v každé české domácnosti. Jeden z nich vás vytáčí každý večer

Nejdřív se musím k něčemu přiznat. Když jsem se zamyslela nad tím, jací vlastně jsme diváci, zjistila jsem, že televize je takovým domácím zrcadlem povah. Naplno nám ukazuje, co se vysílá a nenápadně i to, jací vlastně jsme. Přinejmenším diváci, a možná i lidé.

Stačí se večer rozhlédnout po rodině. Někdo drží ovladač jako královské žezlo, jiný komentuje každou scénu a další přísahá, že se „jen na chvíli podívá“, aby se za dvě hodiny divil, co vlastně sledoval. Během několika minut je jasné, kdo je doma trpělivý, kdo nervák a kdo se nechá rozptýlit úplně vším. A my pro vás máme tři typy televizních diváků, které najdete v každé české domácnosti.

Není divák jako divák

Kdysi býval doma jen jeden televizor a kolem něj se scházela celá rodina. Kdo to tak má dodnes, může zjistit, jací jsou členové jeho rodiny. Jakmile se totiž objeví ovladač, začnou se projevovat lidské povahy lépe než při psychologickém testu. Jak já to odhaduji, šlo by televizní diváky rozdělit nejméně do tří skupin. A obávám se, že zástupci některé z nich bydlí i v mé domácnosti. A nejspíš i u vás doma.

Typ první: věčný bručoun

To je člověk, který televizi zapne hlavně proto, aby měl na co nadávat: „To už dnes neumějí natočit pořádný film.“ „Zase reklama.“ „Tohle je samá repríza.“ A přesto se druhý den přesně ve stejnou dobu posadí do stejného křesla a celý obřad začne znovu. Bručouna televize štve, ale bez ní by byl ztracený. Hodnotí dramaturgii i děj filmů. Program zná lépe než televizní hlasatelka, ale pochválí ho asi stejně často, jako v lednu rozkvete třešeň.

Já myslím, i když by televize vysílala jeden film za druhým, anebo černou obrazovku, bručoun by si našel vždycky nějaký důvod ke kritice. Třeba, že ta černá není dost černá. Na druhou stranu: z bručouna se stává vlastně takový rodinný komentátor. Takže je vlastně užitečný. Jen je mnohdy hlasitější než samotná televize.

Druhý typ: televizní detektiv

Toho nezajímá jen děj. On pátrá. Nejen, že přijde na stopu pachateli, ale pozná, že stejné křeslo bylo už v jiném seriálu. Všimne si, že herec držel v jednom záběru hrnek v pravé ruce a o dvě vteřiny později v levé. Odhalí chybu v historickém kostýmu dřív, než ji najdou odborníci nebo my ostatní. Sleduje film skoro jako kriminalista místo činu.

Nikoliv jen děj, ale i všechny detaily na scéně. Jen kdyby si své dedukce nechával až po filmu! Po skončení řekne: „Dobrý, ale ve čtyřicáté minutě měli na stole sklenici, která tam předtím nebyla.“ A vy si uvědomíte, že jste si té sklenice opravdu nevšimli. Protože jste sledovali příběh.

Ovladač jako zkouška charakteru

Třetí druh jsem odhalila až sama u sebe. Dlouho jsem si myslela, že televizi sleduji úplně normálně. Jenže pak jsem se jednou přistihla při činu. Začala reklama. „Tak se zatím podívám, co dávají jinde.“ Přepnu. Na pět minut, jen co skončí reklama. Jenže na jiném kanálu běží dokument z Irska, který mě zaujal. Právě ukazovali nádhernou horskou vesnici. A jak jsem se ponořila, samozřejmě jsem zapomněla, že jsem se před chvílí dívala na něco jiného. To mi mezitím uteklo.

Pak si vzpomenu, že jsem vlastně přepnula, ale na co jsem se dívala původně si za boha ne a ne vzpomenout. To víte, baba po padesátce… A tak mě to chvíli mrzí, ale vzápětí udělám totéž. Protože nechci reklamy sledovat, slídím s ovladačem v ruce po stanicích, jestli někde nedávají něco lepšího. Takže ve skutečnosti vidím kousek filmu, kousek cestopisu a kus zajímavé soutěže. Jen ten konec mi kvůli přepínání utekl.

Volba jiné taktiky

A tak jsem zjistila, že já jsem typický divák přepínač. Kolikrát se mi stalo, že jsem večer chtěla sledovat detektivku, ale skončila jsem u pořadu o výrobě sýrů, dokumentu o sopkách a staré francouzské komedie. A druhý den jsem marně přemýšlela, jestli toho podezřelého nakonec vůbec chytili.

Na svou obhajobu však musím říci, že to ve mně vypěstovaly reklamy. Nechci je sledovat, tak to řeším tímto způsobem. Už jsem zkoušela i něco jiného: vypnout zvuk a na chvíli zavřít oči, abych se reklamnímu spotu vyhnula. A povedlo se. Vzbudila jsem se za dvě a půl hodiny…

Nejspíš existují ještě další druhy diváctva

Čím déle o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že moje teorie není úplná. Určitě existuje ještě divák, který usne po prvních deseti minutách a probudí se až u závěrečných titulků. Nebo ten, který tvrdí, že televizi vůbec nesleduje, ale přitom zná všechny seriálové postavy jménem. Takže typy jako usínač, kronikář, komentátor, sběratel, který si všechno natáčí a pak se na nic nikdy nepodívá, nelze vyloučit.

Možná je někde i ten, co sleduje výhradně reklamy, anebo člověk, který si televizní program vybírá podle toho, jestli hraje jeho oblíbený herec. Ke kterým divákům patříte vy?

Zdroje: Wikipedia, KinoTip2, SerialZone