Vyrazil na svou oblíbenou procházku. Domů už se legendární český zpěvák nikdy nevrátil

Jeho písničky kdysi kolovaly po republice na ohraných páskách a dodávaly odvahu lidem, kteří se báli mluvit nahlas. Právě proto zasáhlo to, co přišlo v předjaří 1994, úplně každého. Vyrazil si na svou každovečerní procházku do ulic cizího města a domů se vrátil už jen na pár posledních hodin. 

Měsíc před svými padesátinami, které chtěl konečně oslavit doma v Čechách, ho zradilo srdce. 

Obyčejný večer, který se zvrtnul

Byl začátek března, mnichovské ulice po zimě byly ještě prokřehlé a světla výloh se odrážela v mokré dlažbě. Muž se svou německou ženou za sebou měli procházku. Byl to takový jejich rituál, který si vždy rádi zopakovali. Ušli kousek cesty pěšky a pak si dopřáli jedno víno na zahřátí. 

Na frekventované ulici ho ale složila prudká bolest, taková, před kterou neuteče ani ten nejtvrdší chlapík. Manželka ještě stihla sehnat pomoc, pak se mu ale zatmělo před očima nadobro. 

Hlas, který znal každý, i když ho režim zakázal

Jeho desky si lidé za normalizace opisovali potají, kazetu od kazety, a nevadilo jim, že každá další kopie zní hůř než ta předchozí. Stačila jim kytara, syrový hlas a texty, které říkaly nahlas to, co by se podle režimu nemělo. 

Píseň, kterou složil přes jedinou noc po vpádu okupačních vojsk v srpnu 1968, se stala nepsanou hymnou celé generace. Řeč není o nikom jiném než o Karlu Krylovi, písničkáři přezdívaném „básník s kytarou“, jehož „Bratříčku, zavírej vrátka“ zná i člověk, který jinak o folku v životě neslyšel. 

Legendární český zpěvák přišel na svět v dubnu 1944 v Kroměříži, do rodiny knihtiskařů, jimž komunisté v padesátých letech sebrali a zlikvidovali rodinný podnik. Vyučil se v keramičce a chvíli dokonce vyráběl umyvadla a záchodové mísy. Kdo by tehdy hádal, že z tohohle mladíka jednou bude taková ikona národa? 

V září 1969, sotva rok po invazi, si sbalil kytaru a zmizel do exilu, ze kterého se na dvacet let nesměl vrátit. 

Dvacet let za ostnatým drátem

V Mnichově požádal o azyl, studoval dějiny umění a filozofii a brzy si našel práci, která ho vrátila zpátky k posluchačům doma. Stal se hlasem Svobodné Evropy, rádia, jež bylo pro lidi za železnou oponou často jediným oknem do necenzurovaného světa. 

Vysílal své nové skladby přes hranice ověšené ostnatým drátem a věřil, že totalita jednoho dne padne. Když se v listopadu 1989 konečně vrátil domů, na pohřeb své maminky, mluvil o tom týdnu jako o nejhezčím ve svém životě. Padesátiny příští rok plánoval oslavit v Čechách, mezi svými.

Návrat, který zhořkl

Jenže nadšení mu dlouho nevydrželo. Zatímco národ slavil, on začal nahlas upozorňovat na to, co se mu nezdálo: zbožňování nových politiků, podivné přesuny majetku, neochotu vyrovnat se s minulostí. Kritikou neušetřil nikoho, ani Václava Havla, a tak si vysloužil nálepku rýpala a věčného nespokojence. 

Sám si říkal půlkacíř a podle toho s ním lidé i zacházeli. Že měl v lecčems pravdu, mnozí uznali až dlouho potom, kdy už mu to nemohli říct do očí. Poslední měsíce ho trápily otoky nohou a tělo směrem k němu vysílalo varování, kterých si možná nechtěl všímat. 

Po oné osudné vycházce 2. března 1994 upadl do bezvědomí, ze kterého se už neprobral, a druhý den ráno, měsíc před padesátinami, ho lékaři se souhlasem manželky odpojili od přístrojů. Protože jeho tělo vidělo jen pár nejbližších, začaly kolem úmrtí kolovat fámy, že byl prý odklizen, nebo že ve skutečnosti žije kdesi v cizině pod jiným jménem. 

Pravda byla taková, že mu selhalo srdce. 

Co po něm zůstalo

Po jeho smrti se začaly objevovat medaile a pamětní desky, jenže kdo má z medaile radost, když ten oceněný už odpočívá v zemi? Nám naštěstí nezůstaly jen bronzové cedulky, ale hlavně skladby, ze kterých pořád dokáže dost zamrazit. 

Která píseň Karla Kryla se vám do hlavy vkradla nejvíce, nebo vás kdysi nejvíc dostala? Podělte se o to s námi v komentářích, rádi si vaše názory přečteme.

Zdroje: cs.wikipedia.org, home.tiscali.cz, dk-kromeriz.cz