Vyrazili jsme po stopách Vesničko má středisková. Otíkův dům stojí i po 40 letech a skoro se nezměnil

Některé filmy jednoduše nestárnou, vy si je klidně pustíte popáté a smějete se stejně jako poprvé. Přesně takhle to mám s jednou hořkosladkou komedií o dobromyslném závozníkovi, který svému řidiči připravuje jeden malér za druhým. 

Odehrává se v malebné české vísce, kam se dodnes sjíždějí zvědavci, aby na vlastní kůži zažili kus filmové historie. A hlavně, aby viděli jeden nenápadný domek, který tam stojí i po čtyřech desetiletích skoro beze změny. 

Komedie, jejíž popularitu čas neovlivni

Když se řekne česká filmová klasika, tenhle snímek se vybaví skoro každému. Natočil ho v roce 1985 režisér Jiří Menzel podle scénáře Zdeňka Svěráka a povedlo se mu něco, co se poštěstí málokomu. Komedie to dotáhla až mezi pětici nominovaných snímků, které tehdy soupeřily o Oscara v kategorii cizojazyčných filmů, a přivezla si navíc ceny z festivalu v kanadském Montrealu. 

Humor v ní není křečovitý ani prvoplánový, spíš laskavý, takový, u kterého se pousmějete i po letech. Právě proto ji televize s oblibou nasazují na letní podvečery, kdy člověk nechce nad obrazovkou příliš dumat.

Kdo Otíka a spol. přivedl na svět

Hlavní dvojici tvoří dobrácký řidič Pávek, jeho popletený závozník Otík a k tomu se přidává zasněný vesnický doktor v podání Rudolfa Hrušínského. Otíka si zahrál maďarský herec János Bán, který na začátku natáčení neuměl česky ani slovo.

Pávka ztvárnil slovenský komik Marián Labuda, jenž všechny scény s rozvrzaným náklaďákem odřídil sám. Zajímavé je, že Svěrák si do téhle role původně přál obsadit Petra Nárožného, jenže Menzel si prosadil právě Labudu a rozhodně toho nelitoval. Sám scenárista navíc do snímku propašoval i drobnou roli pro sebe.

Tak právě tady to celé vzniklo

Menzel hledal ves, kterou by socialismus poznamenal co nejméně a přitom by neležela daleko od Prahy. Nakonec zakotvil v Křečovicích na Sedlčansku, v obci s asi osmi sty obyvateli zhruba padesát kilometrů jižně od hlavního města. Otíkův dům s číslem popisným 26 tu stojí i po 40 letech a skoro se nezměnil. 

„Návštěva Křečovic připomíná exkurzi ve filmovém ateliéru. Většina známých míst stále stojí jen kousek od sebe v téměř nezměněné podobě.“ – web seznamzpravy.cz

Chybí mu jediné, onen slavný holubník. Jednou z variant, kde se mohlo natáčet, byl i Nový Rychnov na Vysočině, Menzela však nakonec přesvědčila právě blízkost Prahy. 

Vesnice, kterou čas obešel

Křečovice samozřejmě nejsou jen o jednom stavení, filmem je načichlá celá náves. Hned u kostela se hřbitovem stojí dům číslo 17, kde ve snímku bydleli Pávkovi, a o kus dál družstevní dvůr s číslem 9. Zrovna tam sídlila kancelář předsedy družstva a, světe, div se, dodnes v ní úřaduje starosta obce. 

Slavná plechová brána s rudou hvězdou sice po revoluci zmizela, jenže místní ji kvůli návštěvníkům vrátili, aby výletníci nebyli o nic ochuzeni. Zavřel bohužel hostinec, ze kterého muži ve snímku s gustem vylévali pivo z oken. Kdo touží po víc než po jedné vsi, může zajet k takzvané doktorově zatáčce nebo k Panskému rybníku u Neveklova, kde vznikaly záběry u vody.

Historky z placu, které pobaví i dnes

Zákulisí bývá občas ještě šťavnatější než samotné dílo a tady to rozhodně platí. Bán si prý kvůli maskování přízvuku nechal vyrobit umělý chrup a údajně si ho schovává do dneška. V jednom filmu se sešli hned tři Rudolfové Hrušínští, dědeček, jeho syn i patnáctiletý vnuk, pro kterého to byla vůbec první herecká zkušenost. 

Menzel navíc odmítal z Otíka dělat lacinou karikaturu a chtěl ho mít lidského, křehkého, aby se mu divák nesmál škodolibě. Roli upovídané paní Hrabětové měla původně ztvárnit Stella Zázvorková, nakonec ji ale zastoupila Milada Ježková. A jestli vás zajímá, kde se vzal celý nápad, prý stačilo, že scenáristovi kdysi přivezli na chatu písek a závozník se v něm nepřítomně šťoural klacíkem.

Zavítali jste někdy na místo, kde se točil váš oblíbený film? 

Zdroje: kudyznudy.cz, zpravy.aktualne.cz, filmovamista.cz