Zahraniční novináři označili slavný český film za šílený. Tvrdí, že něco takového by dnes už neprošlo

Současná kinematografie nezná hranic. Filmové snímky se nebojí bourat hranice a provokovat diváka. Bývaly ale doby, kdy i zdánlivě hravý nebo umělecky pojatý film mohl tvrdě narazit na přísný dohled, protože ukazoval chování, které se nehodilo do představ o správné společnosti. Ještě před normalizačním přitvrzením vznikl v tehdejším Československu film, který dovede fascinovat i pohoršit zároveň i současného diváka.

Dnešní optikou může divák nabýt dojmu, že snímek je uměleckým dílem vhodným kandidátem na festival experimentálních filmů. Je nadčasový. Dvě hlavní hrdinky se vysmívají pravidlům, provokují muže a chovají se tak svobodně, že to i dnes rezonuje společností. Je také svým způsobem šílený. Namísto klasického vyprávění nabízí barevnou a hlučnou filmovou koláž s divokým střihem a zvláštní, neklidnou energií.

V zahraničí se o filmu mluví dodnes

Českému divákovi nemusí být tento snímek příliš známý. Televizní stanice jej, na rozdíl od jiných komedií téhož stáří, příliš často nereprízují. Neunikl ale pozornosti zahraničních médií, britská BBC Culture jej zařadila mezi 100 nejlepších komedií všech dob, získal Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Bergamu a režisérku filmu dokonce po jeho natočení oslovila samotná společnost Warner Bros.

A pozornost poutá i dnes. Promítá se na významných filmových festivalech po celém světě. Diváci oceňují výstřední vizuální styl i odvahu rozbít klasické vyprávění na jakousi koláž scén. To nebylo do té doby typické a stalo se inspirací pro řadu dalších režisérů a kameramanů. Zajímavá je pro zahraniční publikum také až skandální pověst filmu. Příběh dvou hlavních postav, Marie I. a Marie II., stojí na nápadu, že když je zkažený svět, zkazí se i ony dvě.

Proti proudu

Jejich chování pak v průběhu filmu připomíná spíše výtržnictví balancující dávno za hranou toho, co je společnost ochotná přijmout. Působí rozruch, okázale flirtují s muži, které pak opouštějí poté, co po sobě zanechají vysoké účty, skandalizují, jinými slovy, kam vkročí, tam tráva neroste. Přestože do normalizace ještě pár let zbývalo a film vznikal v době uvolněných mravů, byl trnem v oku právě pro kontrast s tehdejší ideologií. Ta oslavovala produktivitu a uvědomělé hrdiny, místo nich ale na plátně skotačily dvě rozverné dívky, pro které nebylo nic svaté.

Dnes představuje v pořadí druhý celovečerní snímek Věry Chytilové s názvem Sedmikrásky jeden ze symbolů trezorových filmů. Navzdory tomu, že film na dlouhá desetiletí upadl v nemilost, ukrýval v sobě ohromnou sílu. Britský filmový institut například upozorňuje, že Věra Chytilová tvořila v muži ovládaném prostředí a její filmy byly ostrými útoky na zajetý patriarchát. Ostatně téma ženské energie ve světě rozdílných standardů postavených na genderových stereotypech i až místy predátorské sexualizace žen působí dodnes jako provokace machistického světa.

Když ženy ovládají muže

Britský filmový institut zároveň snímek Sedmikrásky označuje za „feministický milník“. Ani jedna z Marií není typickou budovatelskou dívkou a rozhodně nečekají, až si jich všimne vysněný princ. Naopak si samy tvoří vlastní svět milostných vztahů, ve kterých se muži stávají pouhými figurkami. Dělají zkrátka všechno to, co se od tehdejších filmových ani literárních hrdinek rozhodně neočekávalo a není divu, že tehdejší režim zaškatulkoval Sedmikrásky jako politicky nebezpečný snímek. To by tak ještě hrálo, aby české ženy neplnily očekávání tehdejšího režimu.

A tak Sedmikrásky fungují dodnes. Přestože dnes nás na filmových plátnech nepřekvapí ani explicitně vyjádřený feminismus, otázky genderu či sexuální orientace, od šedesát let starého snímku bychom nečekali otevření tématu, které je kontroverzní a třaskavé i pro současnou společnost. Film je tak dnes hlavně důkazem, že ženy sváděly boj o postavení ve společnosti i tenkrát. Jen se tomu neříkalo „moderní přístup“, ale „problém“.

Znáte snímek Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové?

Zdroje: Reflex, iRozhlas, Novinky, Prague Reporter, The British Film Institute