Američané kroutí hlavou nad naší národní filmovou klasikou. Tvrdí, že hlavní hrdina měl skončit v péči psychologů

Nejeden Čech zhlédl tento film klidně třicetkrát a s radostí jej uvidí znovu a znovu. Když ho však viděli lidé ze zahraničí s anglickými titulky, zůstali sedět s kamennou tváří a nechápali, co je k smíchu. Jedny z nejlepších českých vtipů zbytek světa vůbec nepobírá.

Představte si situaci, kdy sedíte v letadle, kolem vás samí cizinci a na obrazovce před vámi běží česká komedie s anglickými titulky. Herci se ošívají v lavicích, padají oblíbené české hlášky, profesor Hrbolek otevírá svůj záhadný notes. A vy se sami od sebe usmíváte, protože tuhle scénu znáte nazpaměť. Jenže jste jediní, kdo se tomu směje, nikdo okolo vás to nechápe.

Takovou zkušenost měl jeden český divák v letadle a popsal ji na filmové databázi ČSFD. Spolucestujícím připadal film nudný a s nepochopitelnými pokusy o vtip. A ještě dodal: „Titulky spoustu vtipů ignorovaly, ale ani to málo poctivě zprostředkovaných humorných situací nevyloudilo na tvářích spolucestujících žádné úsměvy.“

Proč tenhle film vůbec vznikl

Byl rok 1976 a Ladislav Smoljak se Zdeněk Svěrák napsali scénář, který čerpal z prostředí, které oba dobře znali. Režie díla se ujal Oldřich Lipský, který již s touto dvojicí pracoval dříve a spolupráce se jim osvědčila. V hlavní roli se představil Jiří Sovák jako mistr Jiří Kroupa, zaměstnanec továrny na zemědělské stroje, kterého modernizace provozu donutí vrátit se do školních lavic.

Zajímavější však je, že do stejné třídy chodí i jeho dospívající syn a ti dva spolu sedí v jedné lavici. Otec opisuje od syna a syn se za tátu stydí. Táta se snaží nepodlehnout šplhounovi Hujerovi, který evidentně nemá v plánu nechat Kroupu v klidu.

Pro českého diváka je toto naprostá klasika. Kultovní film s perfektním hodnocením 89 % na ČSFD se zhruba 85 tisíci hodnoceními a fanklubem čítajícím přes 900 členů. Z pohledu cizince je to však jiná, nechápou děj, kdy se dospělý muž bojí školy, opisuje a lže. O to víc je pro ně nepochopitelné, že my se smějeme.

Antihrdina, kterého máme rádi

Celé nedorozumění spočívá v Jiřím Kroupovi, který není hrdina v klasickém slova smyslu. Je to naopak člověk, který se vyhýbá zodpovědnosti, podvádí při zkouškách, intrikuje a přenáší vinu na ostatní. Zahraniční diváci, kteří jsou zvyklí na americké komedie, kde hlavní postava nakonec vyroste a poučí se, narážejí na něco, s čím si neví rady.

Kroupa se moc nepoučí, přesto ho my máme rádi. Ale proč? Protože ho známe a ve stejné školní třídě jsme sami seděli. Ten věčný šplhoun Hujer, který cituje předpisy a udává spolužáky, je postava, s níž se každý z nás setkal ve vlastním životě. A protože hlásit se o slovo, opisovat od souseda a přicházet nepřipravený jsou takové klasiky, které zná každý Čech bez ohledu na věk. Jenže to je přesně to, co v překladu zmizí.

Humor, který nejde přeložit

„Jak to chodí? Chodí to výborně, ale neseje to.“ Tohle je jedna z nejslavnějších hlášek filmu. V češtině je to dokonalá ukázka absurdního humoru. Odpověď, která dává zdánlivě smysl, ale zároveň nedává žádný. No ale v angličtině? Tam to žádný smysl nedává.

Film se stal kultovním právě díky takovým momentům. Mnoho jeho frází se stalo součástí běžné češtiny. Lidé je citují v práci, doma, v hospodě, zkrátka kdykoliv na ně je příležitost. Jenže přeložit je doslova nestačí. Je potřeba znát kontext, historii, školní systém a specifický druh pokory, se kterou se Češi vztahují k autoritám. Ono to ale dává smysl, takhle to je s humorem vždycky, když se přeloží dolovně, nemůže to být vtipné. A ani my nerozumíme cizím vtipům, nemáme-li skvělou znalost jazyka, abychom chápali třeba jiné významy slov a podobně.

Zahraniční novináři a diváci, kteří se k filmu dostanou, proto často reagují zmatením. Postavy jsou jim vzdálené. Situace možná znají, ale vtipy necítí. A chování mistra Kroupy, tedy dospělého muže, který se schovává za výmluvy a bojí se profesora, působí spíše jako námět pro psychologa než pro komedii.

Co nám to říká o nás samých

Je vlastně trochu paradoxní, že film, který cizinci nechápou, je právě ten, který Čechy tak dokonale vystihuje. Marečku, podejte mi pero! není komedie o škole, nýbrž o tom, jak se Češi vztahují k pravidlům, hierarchii a k sobě navzájem. O tom, že systém je přežitek, ale musíme v něm nějak přežít, nebo že šplhounství je horší než neúspěch.

Smoljak se Svěrákem sami říkali, že téma normální školy považovali za obehrané, a proto zasadili příběh do večerní školy pracujících, tedy prostředí, které bylo v době normalizace konkrétní sociální realitou. Oba ze scenáristů navíc byli pedagogy v takových školách, takže k tématu měli nejblíže. A dospělí lidé, kteří si povinně zvyšují kvalifikaci, jsou terčem humoru právě proto, že celá situace je absurdní. A absurdita s českým humorem jsou nejlepší přátelé.

Přes třicet let a stále se smějeme

Není to film, který za každých okolností zaručí pobavení při prvním zhlédnutí. Právě naopak, je to film, který roste a baví nás víc s každým dalším životním zážitkem, s každou hodinou strávenou v kanceláři s někým jako Hujer, s každou situací, kdy vás systém přemohl a vy jste se z toho vysmáli.

Cizinci možná mají pravdu, že Kroupa měl skončit u psychologa. Jenže u nás by mu psycholog nejspíš řekl: „Nepotěšil jste mne, chlapče, ani já vás nepotěším.“ A pak by se oba zasmáli. Protože jestli je nám něco blízké, je to dělání si legrace z vlastního utrpení.

Co vy, viděli jste tuhle naši českou filmovou klasiku? 

Zdroje: csfd.cz, medium.seznam.cz, magazin.aktualne.cz