Z velkého jména velké zklamání. Zdeněk Troška natočil kýč, který nikdo nechce vidět

Měl to být velkolepý návrat k filmům, které diváci milují. Namísto toho se Zdeněk Troška potýkal s odmítnutím kritiků a výsměchem za kýč v recenzích. 

Jméno Zdeňka Trošky se v české kinematografii skloňuje už desítky let. Nelze mu upřít, že je autorem divácky snad nejoblíbenější trilogie Slunce, seno… Přestože od premiéry prvního dílu uplynulo více než 40 let, ústředním prostředím je zapadlá vesnice a kontext doby už je dávno pasé, tyhle filmy prostě nestárnou. Vtipy pořád fungují, filmy se dají zhlédnout opakovaně a práce s herci i neherci je tu odvedená naprosto bravurně.

Kariéra režiséra začala slibně

Na svém kontě má přes 25 filmů a do světa filmařiny ho katapultoval dnes již kultovní dětský – nebo, chcete-li, rodinný – film Bota jménem Melichar. Je autorem řady pohádek, mezi nimi například O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Z pekla štěstí nebo Princezna ze mlejna. Podle hodnocení na ČSFD je kritika diváků přijímá spíše rozpačitě. Tomu však odporuje divácká sledovanost i vysoká návštěvnost jeho filmů v kinech.

Trošku buď milujete, nebo nenávidíte

Pravdou je, že Zdeněk Troška polarizuje diváky. Na jedné straně se tvoří skupina diváků, kteří jeho díla hltají, z Hoštic u Volyně udělali svou Mekku a ruší plány, když v televizi běží Slunce, seno. Protipólem jim je druhá skupina. Podle ní je Troškův humor laciný, založený na stereotypech a vulgaritách, postavy jeho filmů jsou karikaturami skutečných postav a pohled na svět optikou Troškovy režie je poněkud zastaralý.

Filmy točí pro lidi

Sám Zdeněk Troška si z kritiků nic nedělá a o sobě mluví jako o lidovém režisérovi. Nezáleží mu podle jeho slov na tom, co si o něm myslí odborní kritici. Důležité pro něj je, že se diváci u jeho filmů baví a těší se na každou reprízu. V tomto ohledu je Troška tak trochu unikátem. Těžko bychom hledali někoho jiného, koho diváci milují i kritizují zároveň.

Lidová tvorba jako záměr

Právě lidová tvorba se stala pro Zdeňka Trošku v posledních letech typickou. Kromě zmíněné trilogie Slunce, seno je autorem dalších filmových sérií s názvem Kameňák a Babovřesky. Všechny pracují s podobným stylem vyprávění a stojí na podobném druhu humoru. Vtipy jsou lidové, srozumitelné širokému publiku. Objevují se v nich slovní hříčky i nadsázka, někdy však sklouzávají k místy až vulgárnímu nebo „hospodskému“ stylu.

Vtipy na současné publikum neplatí

Co však fungovalo ve Slunce, seno, to se v Kameňáku a Babovřeskách začíná setkávat s nepochopením. Ani jedna ze zmíněných sérií nestaví na jednom souvislém příběhu. Místo toho sledujeme na plátně sled epizod, gagů a scének typických pro maloměsto nebo vesnici. Důležitější než děj je interakce postav a jejich konflikty, často založené na pomluvách, nedorozuměních nebo žárlivosti. A když je řeč o postavách, ty jsou stylizované do pozice „lidového archetypu“, tedy drbny, prosťáčky, blondýny, mafiány… a to se vším stereotypem, který vás napadne.

Snímky bez pointy

Postavy se zároveň málokdy vyvíjejí, setrvávají strnule ve svých polohách, a s tímhle těžko vytvoříte poutavý námět na jeden film, natož na celou sérii. Velký problém nacházejí kritici také ve scénáři postaveném na vtipech. Ty se podle nich totiž napříč sériemi opakují a pravidelný divák znalý Troškovy tvorby se tak u sledování brzy začne nudit. Film tím ztrácí napětí, stává se předvídatelným a absence děje pak potápí i zbytek projektu.

U kritiků propadl

Když se film promění v nastavovanou kaši a autoři ji opakovaně servírují divákům jako další chod, nelze se jim divit, že si časem vytvoří až averzi. To se zjevně stalo i třetímu dílu filmu Babovřesky z roku 2015, který kritici na ČSFD nelítostně poslali ke dnu a označili jej za 176. nejhorší film.

„Totální nuda, humor totálně mimo, děj je takový „Troškovský“ standard,“ píše například jeden z přispěvatelů. „Myslel jsem si, že při hodnocení Babovřesek nepřeháním. Přeháněl jsem. Pojmy „absolutní prázdnota“ a „neexistence děje a zápletky“ až nyní u třetího dílu nabývají konečných hodnot,“ hodnotí jiný.

Trošku z české tvorby nikdo nevymaže

Zdeněk Troška už dávno pověsil řemeslo na hřebík a nehodlá se k němu vracet. Mnohé tu však po něm zůstalo pro další generace. Na jednu stranu jsou mezi nimi skvostné „lidové“ pohádky o obyčejných princeznách, které namísto po diamantech touží po opravdové lásce. Na stranu druhou ale zůstávají i filmy s příchutí zklamání. Ne proto, že by byly vyložené katastrofální, ale proto, že od nich diváci čekali víc. Jméno Zdeňka Trošky jako by vzbuzovalo jistotu, že přijde něco velkolepého. To se ale někdy nestalo.

Zdroje: ČSFD, Kritiky, Eurozprávy