Z tohohle filmu z roku 2011 vás zamrazí. Byl přesnější než věštkyně. Katastrofa se vyplnila do puntíku přesně

Je to typ filmu, který sice možná trochu vyděsí, ale nikdo si to neumí představit v realitě. Pak ale přišel čas, kdy se to doslova stalo skutečností. Jasný věcný vzkaz, který je děsivý, tím spíš, když jsme si ho všichni o pár let zpátky opravdu prožili na vlastní kůži. Událost, která změní společnost, vypadá nereálně, ale kdybyste nevěděli, že je film z roku 2011, mysleli byste si, že byl natočen mnohem později.

Někdy se i film může stát skutečností.

Napínavý bez efektů

Je to thriller, který nesází na přehnané efekty a děsivé scény, ale spíše na pravděpodobnost událostí v běžném životě. Kamera, střih i zvuk jsou zaměřené na detaily a umocnění situace, která se díky tomu stává děsivou. Děsivou tím, že je velmi pravděpodobné, že se to opravdu může stát. Film nemá hlavního superhrdinu, který zachrání svět, ale lidi, které běžně vidíte, tedy lékaře a vědce v laboratořích. O to reálnější se film zdá.

To, že film působí tak realisticky, je díky tomu, že tvůrci spolupracovali se specialisty. Například epidemiologové dohlíželi na správnou terminologii a rekvizity. Jedním z nich je profesor W. Ian Lipkin z Kolumbijské univerzity, který popisoval jeho spolupráci od dialogů až po vybavení laboratoře. Cílem bylo fikci založit na reálných poznatcích. „Contagion je fikce, ale stojí na faktech, ne na fantazii.“

Na napínavosti mu přidává i hvězdné obsazení. Matt Damon, Kate Winslet, Marion Cotillard, Jude Law, Laurence Fishburne, Gwyneth Paltrow, to je jen výčet hvězdných jmen, která polidšťují vážná odborná témata.

Podobnost není náhodná

V čem všem můžeme najít podobnost? Ne ve viru jako takovém, ale v celém vývoji situace. Jak to celé začalo, jaký je řetězec přenosu, doba mezi nákazou a příznaky nebo nedůvěra obyvatel v systém, který se musel adaptovat změnám a každý den říkal něco jiného. To zní až neuvěřitelně po tom, co jsme si zažili v roce 2020.

Nebyla to náhoda, protože film čerpal z reálných hrozeb a dlouhodobých výzkumů nákazy mezi člověkem a zvířetem. Odborníci chtěli ukázat, co se může reálně stát, když si nedáváte pozor.

Zvlášť neuvěřitelná je část věnovaná dezinformacím. Konspirační blogger zkouší, do jaké míry v takových případech funguje svoboda slova. V reálném období pandemie to fungovalo tak, že se polopravdy míchaly se lží a důvěra ve stát se snižovala. „Lidé jako tito novináři mohou být nebezpeční i vysoce vyčerpávající,“ říká profesor Lipkin.

Název, který se vryl do paměti

Film, o kterém se bavíme, je Nákaza z roku 2011. Místo hrdinských činů tady vidíme epidemiologické mapy, odborné termíny a chyby, které stojí životy. Žádné přehrávané sci-fi, ale reálné poznatky přiblížené lidem.

Je důležité zmínit, že filmový virus MEV-1 je fiktivní a nejedná se o koronavirus. Režisér dodává, že virus byl inspirován paramyxoviry, které se přenášejí ze zvířat na člověka a průběh nákazy je často dramatický. Spoustu věcí mají ale přesto viry společnou, jako způsob přenosu, hygienu na tržištích nebo karanténu. V tom se oba filmy shodují s realitou covidu-19 až neuvěřitelně.

Věda na natáčení

Jak jsme zmiňovali, na natáčení se podíleli odborníci. Herci spolupracovali s reálnými vědci, učili se laboratorní postupy a ve většině scén se používalo skutečné vybavení. Důvod byl jednoduchý, ukázat, jak opravdu fungují laboratoře a jak probíhá určení viru, jeho výzkum a vývoj vakcíny tak, aby herci nevypadali spíše komicky. Reálný vývoj vakcíny trval mnohem déle než ve filmu.

Soderberghův film fungoval i jako osvěta. Při i po zhlédnutí se lidé často přistihnou, že si musí dávat pozor na hygienu například v MHD nebo jen když si chcete promnout oči. Kritici už v době, kdy šel film poprvé do kin, říkali, že film ukazuje katastrofické scénáře ve spojení s politickým systémem. Dnes už to působí jako rekonstrukce roku 2020, přičemž film vznikl mnohem dříve. Prázdné kanceláře, zavřené školy, nefunkční podniky, to všechno byla předpověď budoucnosti.

Zajímavosti, které možná neznáte

Jedním z důvodů, proč působí příběh tak realisticky, jsou detaily, kterých by si laik možná nevšiml. Díky kterým je ale film tak věrohodný. Inspiraci tvůrci čerpali z reálných zvířecích virů, které jsou pro člověka nebezpečné. Například odhalení pacienta nula v závěru je uvěřitelné díky vědeckému podkladu.

Většina rekvizit jsou reálné laboratorní předměty. Tvůrci museli vývoj vakcíny značně zkrátit, což je vzhledem k délce filmu pochopitelné. Podle odborníků takový proces trvá i několik roků, nikoliv měsíců. I přesto je příběh napínavý a drží diváka ve střehu.

Film a realita jsou dvě odlišné věci, filmový virus je fiktivní, průběh nemoci agresivnější a vývoj vakcíny zjednodušený. To ale slouží pro dramatičnost, ne pro předpovídání budoucnosti.

Proč z toho mrazí i po letech

Největší problém totiž není virus. Je to vědomí, že jsme všichni součástí jednoho světa. Každý dotek, dýchnutí, zakašlání může někdy znamenat mnohem víc. Soderberghův film je jedno velké probuzení. Ukazuje, jak silná, ale zároveň křehká je moderní společnost a jak moc záleží na důvěře v instituce a stát, když rozhodují o životech.

Film nebyl zamýšlenou předpovědí budoucnosti. Ale aniž by to bylo v plánu, tak se tak stalo a byl až neuvěřitelně přesný. Díky spolupráci s odborníky nabyl na uvěřitelnosti. Omezení, karanténa, izolace, to všechno jsme žili. A právě proto z něj i dnes běhá mráz po zádech.