Za dob ČSSR byla považována za největší krásku. Dnes vypadá jako babička, která krmí holuby na náměstí

V padesátých letech jí záviděly ženy po celém světě a muži kvůli ní chodili do kina i na ty nejhorší filmy. Dnes, když jí je devadesát, chodí po Ženevě v pohodlných botách a z kolemjdoucích jen tak někoho netrkne, jaká legenda je právě míjí.

Když byla malou holčičkou, místo pohádek na dobrou noc slýchávala vytí sirén a dunění bomb. To byla každodenní realita malé Sofie, narozené v září 1934 v Římě. Jenže dětství netrávila v hlavním městě, ale v přístavu Pozzuoli u Neapole, tedy na místě, které během války bombardovali prakticky dennodenně.

Otec se sice k dítěti přihlásil, ale ženit se s matkou nechtěl. Romilda Villani, bývalá učitelka klavíru s hereckou ambicí, zůstala na všechno sama. Po válce babička otevřela hospůdku přímo v obýváku, kde maminka hrála na piano, zatímco devítiletá Sofia obsluhovala hosty a myla nádobí.

Jedna z bomb dopadla tak blízko, že střepina zasáhla malou Sofii do brady, kde jí zůstala jizva. Později říkala, že jí připomíná, odkud přišla. Ve škole si z ní kvůli nemanželskému původu a neobvykle vysoké postavě utahovali. Jejím útěkem se tak stalo kino, kde mohla alespoň na pár hodin zapomenout na krutou realitu.

Účast na několika soutěžích krásy

V patnácti se s matkou vydaly hledat štěstí do hlavního města, kde se zrovna točil film Quo Vadis. V něm Sofia dostala roli jedné z otrokyň. Další potřebné kontakty získala na účastech po soutěžích krásy. Ponti, jeden z porotců soutěže krásy, se stal jejím mentorem ve všem možném. 

Učil ji angličtinu, společenské chování nebo ji zbavoval neapolského přízvuku. Mezitím se mezi nimi rozvinula láska, kterou však komplikoval jeden detail. Ponti byl ženatý a v Itálii se zrovna dvakrát neslušelo, aby se někdo rozváděl.

První větší role přišla v roce 1954 ve filmu Zlato Neapole od Vittoria De Sicy. A dalo by se říci, že po ní už chodila jedna za druhou.

Oscar za životní roli

Pravděpodobně ta největší příležitost přišla s filmem Horalka v roce 1960. Původně měla hrát jen dceru hlavní hrdinky, ale když Anna Magnani odmítla hrát vedle mladší konkurentky, dostala šanci svého života. Hrála matku, která se během války snaží ochránit svou dceru.

Na udílení Oscarů se ani neodvážila jet, nevěřila totiž, že by mohla vyhrát. O vítězství se dozvěděla od Cary Granta. Stala se první herečkou oceněnou za roli v cizojazyčném filmu. 

Půvabná Italka dobývá svět

Sophii Loren ležel u nohou celý svět. Točila s takovými hereckými esy, jako je Cary Grant, Clark Gable nebo Frank Sinatra. S Grantem dokonce prožila krátký románek. Časopisy ji mnoho let prohlašovaly za nejkrásnější ženu světa a snili o ní muži po celé planetě.

Carlem, po kterém však toužila i ona sama, to bylo komplikované. V roce 1957 se vzali zastupitelsky v Mexiku, ale italské úřady je obvinily z bigamie. Hrozilo jim vězení, takže rychle přijali francouzské občanství a v roce 1966 se vzali znovu ve Francii. Nakonec spolu vydrželi až do jeho smrti v roce 2007. 

Kouzelná dvojka s Mastroiannim

S Marcellem Mastroiannim to byla láska na první natáčení, stal se jejím dokonalým filmovým partnerem. Natočili spolu nespočet filmů a vytvořili pravděpodobně ten nejslavnější italský filmový pár všech dob. Naposledy se setkali před kamerou v roce 1994, dva roky před tím, než Marcello zemřel. 

Koncem šedesátých let Sophia kariéru upozadila kvůli mateřství. V roce 1968 se jí narodil Carlo, v roce 1973 Edoardo. Oba po ní zdědili umělecké geny, Carlo diriguje, Edoardo režíruje. Dnes Sophia žije v Ženevě, má čtyři vnoučata a říká, že sledovat, jak vyrůstají, je její největší radost. A se stárnutím si hlavu neláme.

Zdroje: idnes.cz, csfd.cz, cs.wikipedia.org