Diváci z kina utíkali už po 10 minutách: Film, který byl za socialismu důkazem, že dno má i sklep

Československá kinematografie sedmdesátých let vyprodukovala řadu filmů, které dnes působí jako bizarní svědectví doby. Tento snímek z roku 1974 však strčil do kapsy všechny ostatní. Natáčel se pod dohledem stranických špiček, jeho scenárista později vedl oddělení kultury ÚV KSČ a hlavní představitel dostal za svůj výkon dokonce cenu. Přesto se však dodnes objevují recenze, ve kterých lidé píší, že v době promítání po deseti minutách prchali z kina. 

Režisér Karel Steklý dostal za úkol natočit film, který jednou provždy vysvětlí národu, jak to bylo s rokem 1968. Společně s dalším scenáristou Miroslavem Müllerem vymýšlí příběh tak absurdní, že by ho snad odmítla publikovat i stranická brožura.

Základní zápletka působí více než banálně. Pražští taxikáři žádají vyšší platy a jejich šéf jim nevyhoví. Jenže pozor, tady nekončíme. Taxikáři se spojují s reakcionáři, hipíci terorizují ulice, emigranti přebírají manželky a všichni společně usilují o zkázu socialismu. 

Proti nim stojí hrstka statečných komunistů, kteří čelí pronásledování, výhrůžkám a dokonce pokusům o vraždu. Jeden z diváků, který film viděl, napsal: „Když jedna z postav na konci filmu řekne ‚Táto, proč sis nedal pozor?‘ tak jsem si v duchu řekla, proč jsem si taky nedala pozor na své čím dál chatrnější duševní zdraví a nevypla jsem to během první minuty.“

Hlavní role pro zasloužilého soudruha

Hlavním hrdinou příběhu se stal ředitel taxislužby Mudroch, kterého ztvárnil herec Miloš Willig. Willig stál u zrodu libeňského divadla S. K. Neumanna a válku strávil v odboji proti nacistům. Komunistou byl ale zarytým, prý neexistoval v branži nikdo, kdo by straně věřil víc než on.

Jeho Mudroch trpí, bojuje a nakonec umírá se slovy, která měla znít hrdinně: „Vraždit mohou, zvítězit nikdy!“ Problém byl v tom, že celý příběh působil tak nepravděpodobně, že ani Willigův zanícený výkon nemohl zachránit tuto katastrofu. Partner hlavního hrdiny, dispečer Chaluš v podání Petra Skarkeho, představoval typického mladého soudruha, věrného, oddaného, ale i trochu naivního. 

Barrandov na dně svých možností

Film nenabízí pouze podivný scénář, ale také několik přešlapů. V roce 1968 jezdí postavy v autě Škoda 110R, které začalo vyjíždět z továren až o něco později. Na ulicích se také mihnou Žigulíky a Volhy, které v Československu v té době prakticky neexistovaly. Ideologie tak byla pro filmaře zřejmě důležitější než nějaká historická přesnost.

Další z recenzentů to shrnul výstižně: „Některý scény ve filmu jsou opravdu nechtěný komický výstupy. Třeba Skarke naběhne do restaurace a spustí na číšníka ‚Soudruhu, potřebuju stůl pro dva‘ a nesoudružský číšník ho odmítne, což jeho manželka okomentuje tím, že asi číšníka naštvalo, že ho oslovil soudruhu.“

Dílo je divákům maximálně tak k smíchu

Celý projekt údajně vznikal pod bedlivým dohledem ústředního dramaturga Barrandova Ludvíka Tomana. Jednotlivé verze filmu proto putovaly ke schválení přímo stranickým špičkám KSČ. Původně měl snímek obsahovat dokonce scénu příletu sovětských letadel na ruzyňské letiště, která se nakonec kvůli technickým problémům nerealizovala.

Dílo, které diváky trápí celých devadesát tři minut, nese název „Za volantem nepřítel“. Premiéru mělo 3. října 1975 a bylo označeno jako nevhodné pro mládež, dnes bychom spíš řekli, že je nevhodné pro všechny z nás.

Kupodivu snímek posbíral pár ocenění. V italském Avellinu mu v roce 1976 dali druhou cenu za scénář. Přičemž člověk neví, jestli porotce pobavila absurdita, nebo to mysleli vážně. Doma Willig dokonce dostal cenu za herecký výkon od Svazu dramatických umělců. Poté ještě pár let hrál podobné role oddaných soudruhů, než v roce 1979 zemřel. Bylo mu teprve padesát osm a komunistické ideály neopustil ani na smrtelné posteli.

Zdroje: filmovyprehled.cz, csfd.cz, csfd.cz