Byla dutá jako bambus a naivní jak slepice na výletě. A přece ji máme za zlatý poklad české kinematografie

Tahle slečna rozplakala zkušeného amerického detektiva, okouzlila diváky napříč generacemi a její prostomyslné hlášky zlidověly natolik, že je Češi citují dodnes. Přitom byla hloupá jako necky a naivní jak telátko. Kdo byla tahle roztomilá slečinka, která si získala srdce milionů? 

Vraťme se do Prahy někdy kolem roku 1900. Po dlážděných ulicích rachotí kočáry, v hospodách se čepuje pivo a do města zrovna přijel muž, který vypadá jak venkovský pecivál v kroji. Jenže je ve skutečnosti slavným americkým detektivem. Následně potkává dívku, kvůli které málem zapomene, proč do Prahy vlastně přijel. 

Je to vnučka starého profesora, který kdysi učil na gymnáziu a teď tráví penzi filozofováním nad skleničkou. Tahle mladá slečna má krásné oči, úsměv jak anděl, avšak myšlením mezi těmi nejlepšími spíše nezaboduje. 

Okolnosti natáčení v sedmdesátých letech

Sedmdesátá léta u nás nebyla zrovna veselá. V kinech běžely filmy, kde soudruzi z JZD řešili dodávky brambor a mladí svazáci budovali lepší zítřky. Kdežto v roce 1977 se nějakým záhadným způsobem podařilo natočit komedii, která byla vtipná, chytrá a navíc se vysmívala (byť nepřímo) všemu tomu, co bylo na tehdejší době špatně. 

Režisér Oldřich Lipský s Jiřím Brdečkou vymysleli příběh tak bláznivý, že to soudruzi zřejmě nepochopili, a proto nezakázali. „V době tuhé normalizace, kdy se točily filmy o soudruzích z radnice, dělnících pijících mléko a opravářích praček, vznikl tento skvost, což považuji za malý zázrak. Nebo spíš velký,“ vzpomíná jeden z recenzentů.

Slečna, kvůli které se Nick Carter málem zbláznil

Vraťme se ale k naší hlavní hrdince. Tahle roztomilá dáma žije ve světě, kde je největší starost, jestli má dost pentliček do vlasů a jestli jí sluší nový klobouk. Její dědeček, profesor v důchodu, ji vozí po Praze jak vzácnou orchidej a snaží se ji chránit před zlým světem.

Jenže pak se objeví von Kratzmar, baron s podezřelým knírem a ještě podezřelejší botanickou sbírkou. Pozve profesora i s vnučkou na čaj a v tu chvíli začíná být jasné, že tahle naivka skončí buď jako svačina pro masožravou rostlinu, anebo jako zachráněná princezna. Záleží jen na tom, jak moc nápomocný bude Nick Carter.

Naďa Konvalinková jakožto mladá herečka

Roli naivní Květušky dostala mladá herečka, které bylo v době natáčení šestadvacet. Sama za sebou měla drsné dětství, rok strávila v dětském domově poté, co se její rodiče rozvedli a nebyli schopni vychovávat své děti. Zachránila ji až babička, která si holky vybojovala zpátky. Po DAMU nejdříve pracovala tři roky v Plzni, než se přesunula do Prahy, kde už střídala jednu roli za druhou.

„Nechápu, jak se mi tento film může líbit stále dokola. Je v něm nějaké neznámé kouzlo. Z každého záběru jde vůně zvláštní doby,“ napsal jeden fanoušek.

Oblíbené hlášky, které (možná) znáte i vy

Kromě známé věty „Květuš sama vinula“ máme ve filmu „Adéla ještě nevečeřela“ také „Ach, jak jsem rozvrkočena“ nebo „Přejme vědě slávy více, nejvíce však botanice.“ Jazyk filmu je úžasný sám o sobě. A naše milá Květuška do toho ještě přidává své vlastní perličky. Když se rozčílí, nazývá například lidi „perfidními čmuchaly“. A když něco nechápe, což je téměř pořád, tváří se jak neviňátko.

Baron von Kratzmar vypěstoval obří masožravou kytku, která je schopná pochutnat si i na psovi, když jí pustíte Mozarta. Chce se s ní pomstít světu, ale nejdřív musí zlikvidovat otravného amerického detektiva. Jenže detektiv se mezitím zamiloval do prostoduché vnučky starého profesora. 

A když baron pozve profesora i s vnučkou na čaj s jasným úmyslem je sežrat (tedy nechat sežrat), Nick Carter musí jednat. Následuje honička po Praze a spousta vypjatých situací, které diváky drží v napětí, ačkoliv se jedná o komedii.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, csfd.cz