Soused mi donesl zaprášenou igelitku po svém dědovi. O 7 dní později jsem měl zaplacenou půlku hypotéky

Kdysi to byla hračka pro děti, dnes poklad pro sběratele. Předměty, které před třiceti lety nikoho nezajímaly a končily v krabicích na půdě, se v posledních letech prodávají za částky, o kterých by jejich původní majitelé snad nemohli ani snít. 

Když muži z diskuse na Redditu soused zaklepal na dveře s nabídkou, jestli nechce nějaké věci po zemřelém dědovi, čekal možná tak staré rádio. Co následovalo, bylo překvapení, které za sedm dní vyústilo v částku pokrývající půl hypotéky. Z igelitky vytáhl kus plastu s kabely a dvěma ovladači. 

Byla to herní konzole Sega Mega Drive první generace, kompletní set s tuctem her v originálních krabicích v perfektním stavu.

Od hračky k investici

Konzole, které v devadesátých letech stály pár korun, se dnes prodávají za výrazně více. Hlavním důvodem je nostalgie. Dospělí, kteří si kdysi hráli na koberci u televize, mají dnes stabilní příjmy a chtějí si dopřát návrat do dětství. Jenže je tu háček, starých konzolí v dobrém stavu se moc nedochovalo. 

Většina skončila někde na skládce, protože vycházely stále nové a nové kousky, které lidi lákaly o to více. Čím méně kusů zůstalo zachováno, tím víc za ně sběratelé samozřejmě dávají peněz.

První konzole z roku 1972

První domácí konzole dorazila do obchodů koncem roku 1972. Jmenovala se Magnavox Odyssey a vymyslel ji Ralph Baer. Na nápadu začal pracovat už v roce 1966, když ho napadlo udělat hru, která by fungovala s běžnou televizí.

Technicky vzato to byla bída. Obrazovka ukazovala tři bílé čtverečky pohybující se po černém poli. Dva čtverečky představovaly pálky, jeden míček. Hra nepočítala body, nespravovala pravidla, nedělala vlastně nic kromě toho, že ty čtverečky přesunovala. Jenže lidem naštěstí stačilo vidět, že se po obrazovce něco hýbe na základě jejich příkazů. 

O pár let později přišel Pong. Firma Atari ho nejdřív uvedla jako arkádový automat do barů. Úspěch byl tak velký, že o dva roky později začaly vznikat domácí verze. A pak už to jelo jako po másle. V půlce sedmdesátých let se konzole prodávaly po celém světě. 

Konec jednorázových konzolí

V listopadu 1976 přišla firma Fairchild s konzolí Channel F. Do té doby konzole obsahovaly jen pár předinstalovaných her. A právě to Channel F změnil, najednou si člověk pořídil jednu konzoli, do níž si poté dokupoval různé hry. 

Channel F sice ukázal směr, ale skutečný průlom přišel až o rok později s konzolí Atari 2600. Poprvé se z videoher stala opravdu masová zábava. Když se na této konzoli objevili legendární Space Invaders, obýváky po celém světě zaplnil zvuk pixelových vetřelců a prodeje konzolí čítaly miliony.

S Nintendem začala opravdová éra domácí zábavy. Najednou už nešlo jen o hry, ale o celé světy, do kterých se děti i dospělí mohli ponořit. V obýváku jste najednou mohli zachraňovat princeznu, prozkoumávat temné kobky nebo běhat po plošinách s instalatérem v červené čepici.

Jenže Nintendo v tom nezůstalo samo. Do hry se vložila Sega se Sony a rozpoutala jednu z nejslavnějších rivalit v dějinách videoher. Devadesátá léta se tak nesla ve znamení velké bitvy: Sega Mega Drive proti Super Nintendu. Do toho přišel na scénu i úplně nový hráč, Sony se svým PlayStationem. 

V té době už skoro každá domácnost s dětmi měla nějakou konzoli a tyhle stroje dnes patří mezi nejvyhledávanější sběratelské kousky.

Retro hry, které podruhé dobyly svět

Zájem o staré konzole a hry roste každým rokem. Streameři hrají tituly z osmdesátých a devadesátých let a jejich videa mají miliony zhlédnutí. Tohle nadšení vedlo ke vzniku obchodů specializujících se čistě na retro herní techniku. Najdete tam konzole, kazety a ovladače z dob, kdy třeba ještě neexistoval internet.

Konzole kupují i lidé, kteří v tom vidí způsob, jak zhodnotit peníze. Co před deseti lety stálo dvacet tisíc, dnes má hodnotu padesáti a ceny dále rostou.