Kniha, bez které jste nebyli „normální rodina“. Dnes ji v obchodě koupíte levněji než párek v rohlíku

Doma snad každý z nás měl sbírku skla, porcelánové postavičky, Babičku a tuto knížku. Tu rodiče dětem pořizovali s přesvědčením, že žádný lepší příběh si ani přečíst nemohou. Jednou podle ní dokonce vznikl loutkový film, který na festivalech v Benátkách i v Jižní Americe sbíral jednu cenu za druhou.

Dnes se těchto svazků v bazarech a antikvariátech válí celé stohy za pár desetikorun a mladá generace knihu odkládá už po prvních stránkách. V antikvariátech stojí méně než obyčejný párek v rohlíku.

Kniha, bez které jste nebyli „normální rodina“

Při stěhování ji najdete spolehlivě v té poslední krabici, kterou nikdo nechtěl rozbalovat. Při třídění dědictví po babičce na vás vykoukne z police, kde stála schoulená mezi dvěma ročníky Praktické ženy a zaprášeným atlasem hub. Většinou je to pořád to samé vydání, které máma dostala k Vánocům někdy za normalizace, a na první stránce je bledě napsáno fixkou její jméno. 

Uvnitř najdete nádherné ilustrace, kvůli kterým by člověk tu knihu chtěl alespoň letmo prolistovat. Nicméně stačí otevřít kterýkoliv český inzertní portál a během minuty najdete desítky nabídek, kde se lidé pokoušejí prodat celé sady knih jednoho a téhož autora za cenu, za kterou si na nádraží nekoupíte ani párek v rohlíku.

Obvykle je to tak třicet korun za kus nebo padesát za celý svazek, a stejně se nikdo neozývá. Mladší kupci nemají důvod sahat po něčem tak starém, když stále vychází nová a nová literatura, a starší generace tu knihu buď stále vlastní, nebo se jí zbavila při posledním velkém třídění domácnosti. 

Přitom jde o dílo, které bylo přeloženo do řady jazyků, inspirovalo jeden z našich nejslavnějších animovaných filmů a dodnes figuruje na seznamech povinné četby pro základní i střední školy.

Čtenářský deník, co se psal pod lavicí

Stále si vybavím ten okamžik, kdy nám češtinářka položila na lavici seznam povinné četby. Někdo si povzdychl, někdo už aktivně hledal nejtenčí knihu ze seznamu a pár šikovnějších spolužáků v duchu počítalo, kolik titulů se dá ošulit jen podle obsahu na zadní straně obálky. 

Čtenářský deník se pak psal o velké přestávce, horečně, z půlky vymyšleně. A tahle zkušenost nás bohužel naučila jednu věc, tedy že klasická literatura je něco nudného, povinného, rozhodně ne zábavného. Ani se nedivím, že spousta lidí k téhle knize dodnes cítí spíš nechuť než zvědavost.

Problém totiž nikdy nebyl v tom, co ta kniha obsahuje. Příběhy v ní jsou plné hrdinství, záhad i lásek. Jsou tam scény, které by klidně obstály jako námět pro fantasy sérii na Netflixu. Jenže jazyk, kterým je celá ta paráda napsaná, je zastaralý. Košaté, rozvětvené věty plné archaismů člověku v jedenácti letech připadají spíš jako luštění šifry než jako zábavné čtení. 

A rodiče, kteří by měli celou věc zachránit tím, že dětem pomohou s výkladem, většinou sami nečetli víc než prvních pár kapitol.

Slavná šestice příběhů, která dobyla i Benátky

Řeč je o Starých pověstech českých od Aloise Jiráska. O knize, která poprvé vyšla v roce 1894 a od té doby se dočkala desítek a desítek vydání. O díle, ze kterého většina Čechů zná praotce Čecha, kněžnu Libuši, Přemysla Oráče, siláka Bivoje nebo koně jménem Šemík. 

V roce 1952 loutkař Jiří Trnka natočil podle Jiráskovy předlohy celovečerní loutkový film, který svou kvalitou překvapil snad celý svět. Loutkám propůjčili hlasy tehdejší herecké legendy jako Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Růžena Nasková nebo Eduard Kohout. Film získal ocenění na festivalu v Benátkách, další ceny přidala filmová kritika ve Švýcarsku a poroty v jihoamerických Montevideu a Mar del Plata.

Proč bychom této knize měli dát šanci

Osobně si myslím, že vyhazovat Jiráskovy pověsti na smetiště je nesmysl. Text je sice poněkud náročný na čtení, ale existují i modernější verze, třeba ta od Aleny Ježkové, které pověsti podávají srozumitelným jazykem a přitom zachovávají jejich podstatu. 

Jiráskovi navíc nepomohl ani komunistický režim. V roce 1949 spustila tehdejší garnitura takzvanou „jiráskovskou akci“, při které se jeho knihy tiskly a rozdělovaly v masových nákladech po celé republice. A aby toho nebylo málo, politik Zdeněk Nejedlý si dovolil do Jiráskových textů sám zasahovat a přizpůsobovat je tomu, co se zrovna hodilo.

Přepisoval časové údaje, měnil formulace a škrtal, co mu nesedělo. Jirásek byl v té době už dvacet let po smrti a bránit se nemohl. 

Máte doma Staré pověsti české, nebo už jste je odvezli do sběru? 

Zdroje: csfd.cz, nfa.cz, cs.wikipedia.org, aloisjirasek.cz