Kdo měl za socialismu tenhle ubrus, jedl jako „československá šlechta“. Dnes by se na něm servírovala jen šlichta

Kdysi symbolem elegance, péče a domácího pohodlí, dnes spíš připomínkou časů, které se nevrátí. Byly v každé „lepší“ domácnosti, v obývácích, kuchyních i v ložnicích. Jejich přítomnost byla téměř povinná, pokud jste se chtěli cítit jako „československá šlechta“. Mnohé ženy si na nich zakládaly a považovaly je za znak dobrého vkusu. Dnes by však většina návštěvníků reagovala úsměvem a lehkým úlekem. 

Byla to doba, kdy se na návštěvu chodilo v neděli po obědě, kdy vůně mleté kávy a koláče doprovázely rozhovory o počasí a nových receptech. Domácnost musela být uklizená, pečlivě srovnaná a především útulná. V každém koutě se skrýval dotek ženské ruky, která se starala o to, aby všechno působilo čistě a přívětivě.

Součástí tehdejšího ideálu dokonalé domácnosti byl i detail, který by dnes mnozí považovali za přežitek. Na konferenčních stolcích, televizích, kredencích i nočních stolcích se objevovaly ozdobné textilie, které dodávaly bytu zvláštní měkkost a pořádek. Na jídelních stolech byly položené ubrusy, které symbolizovaly status, ale dnes by na ně patřila už jen šlichta. Časy se totiž mění. Dřív byly symbolem péče, ruční práce i jisté hrdosti na vlastní domov.

Krása, která se rodila z trpělivosti

Ano, řeč je o háčkovaných dečkách a ubrusech. Drobném doplňku, který se stal neoddělitelnou součástí života většiny československých domácností. Vyráběly se z jemných bavlněných nití, často sněhově bílých nebo krémových, a každá hospodyňka měla několik kousků. Některé vznikaly dlouhé týdny, jindy je ženy kupovaly na trzích nebo v družstvech jako skutečný poklad.

Háčkované vzory byly pýchou i vizitkou šikovnosti. Mnohé se dědily z generace na generaci, pečlivě vyprané, naškrobené a uložené do zásuvky. Na svém místě musely ležet rovně, bez záhybů. A kdo je měl zmuchlané, riskoval tichou domácnost.

Zajímavostí je, že háčkování tehdy nebylo jen koníčkem. V 70. a 80. letech se vyučovalo i na školách a mnohé dívky si své první dečky vyráběly právě v hodinách pracovních činností. Existovala také družstva a podniky, které háčkované ubrusy a krajky vyvážely do zahraničí, především do NDR, SSSR a Polska, kde měly československé výrobky velkou oblibu.

Symbol péče i společenské prestiže

V socialistických časech představovaly háčkované doplňky něco víc než jen dekoraci. Byly vyjádřením, že žena se stará o domov s láskou, že má cit pro detail a že její domácnost je „na úrovni“. Mnohé z nich se objevovaly i v domácnostech vyšších úředníků nebo lékařů. Nikoli kvůli módě, ale kvůli tradici.

Každá návštěva tak mohla poznat, jak si paní domu potrpí na pořádek. Tehdy to byl sen každé hospodyňky. Mít v obýváku stůl s perfektně vyžehleným ubrusem a na něm sněhově bílou háčkovanou dečku pod vázičkou s karafiáty.

Dnes? Spíš módní tabu

Jenže doba se změnila. Minimalismus a moderní interiéry si s háčkovanou klasikou příliš nerozumí. To, co dříve působilo domácky, dnes mnozí vnímají jako kýč. Mladší generace dečky odkládají do krabic, prodávají na bazarech nebo přetvářejí na jiné doplňky. A zatímco tehdy byl ubrus na televizi téměř povinností, dnes by většina lidí spíš utekla, kdyby ho někde spatřila.

Přesto se v posledních letech objevuje i opačný trend. Návrat k ručním pracím, recyklaci a poctivým materiálům. Háčkované dečky se tak pomalu vracejí, tentokrát ale jako retro dekorace s nadhledem. Umisťují se do rámů, proměňují v závěsy nebo se používají jako ekologické dárky.

Vzpomínka, která má duši

Ať už je vnímáme s nostalgií, nebo s úsměvem, háčkované dečky zůstávají tichým svědectvím doby, kdy se na krásu a pořádek hledělo jinak. Za každým kouskem se skrývala trpělivost, dovednost i touha po harmonii.

Možná by dnes návštěva opravdu zvedla obočí, kdyby ji přivítala obývací stěna s háčkovaným ubrusem, ale tehdejší hospodyňky by si za svůj vkus zasloužily respekt. I když se dnes může zdát jejich úsilí zbytečné, právě díky nim se dochovalo množství ručních výtvorů, které dnes obdivujeme jako drobné umění. Každý stejný steh, každé očko vypráví příběh trpělivosti a klidu, který byl tehdy běžnou součástí života. Protože v době, kdy se všechno dělalo „na oko“, ony tvořily něco opravdového. Ručně, srdcem a pro radost.

Zdroje: kudyznudy.cz, novinky.cz, ustrcr.cz