Vědci zjistili, co televize uvolňuje do vzduchu. Během sledování se šíří po bytě a zatěžuje nervový systém
Sledovat v Google Zprávách
Sotva dozní znělka večerních zpráv, usadíme se do gauče a na pár hodin se odevzdáme obrazovce. Ve stejnou chvíli se přitom z přístroje line do pokoje něco, co očima nikdy nezachytíme. Není to teplo ani světlo, přestože obojí televizor spolehlivě rozdává také.
Vědci na to upozornili po pečlivém měření v desítkách obyčejných bytů a jejich závěr se rozletěl po celém světě.
Společník, který nám ochotně vyplní večer
Telka patří do českého obýváku stejně jako konferenční stolek, máme ji v drtivé většině domácností. Po náročném dni se k ní vracíme jako k někomu, kdo nám pomůže se uvolnit a mnohdy nás i rozveselí.
Jeden u ní luští křížovky, druhý žehlí košile, třetí jen tak zírá do stropu a poslouchá. Jenže pak je tu ještě ta méně prospěšná část příběhu. Že se přístroj během provozu pořádně zahřeje, ví každý, kdo po hodině sledování omylem sáhl na jeho zadní stěnu.
Že svítí, je vidět na první dobrou. K těmhle dvěma věcem se ovšem přidává ještě třetí host, a ten je o poznání horší. Čím déle bedna běží a čím víc se zahřívá, tím snadněji se tenhle neviditelný doprovod uvolňuje ven do vzduchu. Dokonce se vysledovala jasná spojitost mezi tím, kolik elektronika spotřebuje proudu, a tím, kolik podivných látek se pak válí v prachu kolem.
Tahle hvězda večera se na plakát nedostane
Tím tichým společníkem jsou takzvané zpomalovače hoření, odborně halogenované a bromované sloučeniny, které výrobci přidávají do plastových krytů televizorů. Potíž je, že s plastem nejsou pevně srostlé, a tak kousek po kousku unikají ven, usazují se v prachu, na rukou i na sklíčku mobilu.
Mezinárodní tým vědců to doložil měřením v jedenapadesáti domácnostech a výsledky otiskl odborný časopis Environmental Science & Technology Letters. Jakmile vám tyhle látky ulpí na prstech, cestují s vámi dál, klidně až na ovladač nebo na ouško hrnku.
Proč ty látky v televizi vůbec jsou
Za odpovědí se musíme vypravit do sedmdesátých let. Tehdejší obrazovky se totiž před promítáním musely rozžhavit a nezřídka se stávalo, že přístroj vzplál přímo v obýváku. Výrobci proto začali kryty sytit látkami, které měly oheň udržet na uzdě, a tenhle zvyk přežil celá desetiletí.
Jenže i dnešní moderní a v zásadě bezpečné televizory tyhle přísady v sobě nesou dál, někdy až ve čtvrtině hmotnosti plastového krytu.
Pěkná stopa vede až do Brna
U provedeného výzkumu nechyběla ani česká účast. Na studii se totiž podílely i vědkyně z brněnské Masarykovy univerzity, mimo jiné Lisa Melymuková. Ta to shrnula tak, že když je nějaká látka schovaná v televizoru, vědci ji pak najdou rozesetou po celém bytě, a to včetně rukou lidí, kteří v něm bydlí.
Část těchhle látek řadí odborníci mezi rizikové zvlášť pro nejmenší, kteří tráví spoustu času na podlaze, kde se prachu drží nejvíce. Studie spojují dlouhodobou zátěž s problémy ve vývoji nervové soustavy a varovný prst zvedají i směrem k nastávajícím maminkám.
Pár drobností, které zaberou hned
Bránit se je naštěstí vážně hračka. Pomůže pravidelné utírání prachu, ideálně navlhčeným hadříkem, aby se zvířený poprašek nevracel zpátky do vzduchu. Svoje udělá i poctivé vyvětrání a obyčejné umytí rukou po večeru u obrazovky, než sáhneme po svačince.
Kdo to chce úplně vyšperkovat, může vedle elektroniky postavit čističku vzduchu, která drobné částice spolehlivě posbírá. U babičky kdysi stála v rohu obrovská bedna v dýhované skříni, po hodině pořadů z ní táhlo teplo a takový ten zvláštní nasládlý pach rozehřátého plastu.
Tehdy mi to přišlo úplně normální, dneska už víme, co se v tom vzduchu nejspíš míhalo. Mně tahle zpráva nevzala chuť na večerní díl seriálu, jen mě donutila brát hadr do ruky o něco častěji. Jak jste na tom vy, utíráte to pod telkou pravidelně, nebo prach za skříňkou moc neřešíte?
Zdroje: eurekalert.org, pubs.acs.org, niehs.nih.gov
