Komunistický trik, který dnes skoro nikdo nezná: Přitom krásně funguje i v roce 2025

Každá doba má svá tajemství. Některá z nich zmizí s nástupem nových technologií, jiná se naopak stanou inspirací i pro další generace. A právě jeden z nenápadných „triků“, který vznikl v období komunismu, dnes zažívá nečekaný návrat. Možná ho znáte, i když o tom vůbec nevíte.

Po desetiletí se kolem československého filmu i televize vytvářely příběhy o tom, jak si tvůrci museli poradit bez moderních nástrojů. Každý detail měl svůj význam a často rozhodovala jediná dobře zvolená rekvizita nebo paprsek světla. Někdy se výsledné kouzlo podařilo tak dokonale, že mu lidé věří dodnes. I v době digitálních efektů a umělé inteligence.

Když se kouzlí bez počítače

Dnes máme k dispozici grafické programy, které dokážou změnit realitu jediným kliknutím. Ale jak se vytvářela filmová kouzla v době, kdy se o digitálních efektech nikomu ani nesnilo? V 60. a 70. letech se čeští filmaři a televizní technici museli spoléhat hlavně na nápady, přesnost a světlo. A právě tehdy vznikl jeden z nejchytřejších triků filmové historie – princip dvojexpozice.

Tento efekt spočíval v tom, že se část obrazu natočila, poté se film převinul a do stejného záběru se natočila další část. Díky tomu mohl jeden herec hrát sám sebe, předměty se mohly samy hýbat nebo mizet, a všechno působilo naprosto přirozeně. Bez jediného počítače. Tento způsob natáčení se tehdy považoval za téměř magický. Diváci sedící v kinech často netušili, že sledují promyšlený technický trik, nikoli skutečný zázrak.

Televizní kouzlo z Barrandova

Dvojexpozice se začala masově používat nejen v kinech, ale i v televizní tvorbě. Československá televize ji využívala například v pořadech pro děti, kde se díky trikům zdálo, že postavy z pohádek skutečně vstupují do světa herců. Mezi známé filmy, kde filmaři s podobnými postupy pracovali, patří například Kdo chce zabít Jessii? nebo seriál Pan Tau, kde Otto Šimánek oživoval postavu s kouzelnou buřinkou pomocí kombinace trikových a kamerových metod.

Tvůrci tehdejší doby byli mistři improvizace. K dokonalému výsledku jim stačila přesná práce kamery, pevné světlo a stoprocentní načasování. Žádná zelená obrazovka, žádné digitální maskování. Jen zručnost, fyzický film a spousta trpělivosti.

Trik, který přežil digitální éru

Ač se to může zdát neuvěřitelné, princip dvojexpozice se používá i dnes. Samozřejmě v digitální podobě. Filmaři i tvůrci reklam stále využívají tento jednoduchý, ale efektní princip při natáčení scén, kde potřebují zdvojení postav nebo kombinaci reálného a virtuálního obrazu.

Například i v moderních seriálech a klipech, které vznikají pro streamovací platformy, se podobné „analogové“ postupy využívají pro dosažení přirozenějšího dojmu než čisté CGI efekty. Ukazuje se, že i starý trik z dob komunismu má v roce 2025 své místo. Právě proto, že vypadá opravdově.

Když minulost inspiruje současnost

Staré filmové technologie dnes zažívají menší renesanci. Na filmových školách se studenti učí základní optické triky, aby pochopili principy, na nichž stojí i moderní digitální efekty. V českých filmových archivech se dokonce digitalizují původní negativy s ručně dělanými triky a odborníci potvrzují, že kvalita obrazu je po desítkách let stále působivá.

Filmaři tehdejší éry dokazovali, že když se spojí fantazie s technickou přesností, vzniká něco nadčasového. A právě to je důvod, proč některé „komunistické triky“ přežily i do dnešní doby. Protože nestavěly na technologii, ale na nápadu.

Co si z filmových triků vzít i dnes

Ať už jde o legendárního Pana Tau, film Kdo chce zabít Jessii? nebo pohádkové triky z televizního studia, princip zůstává stejný. Kouzlo se dá vytvořit i bez kouzelníka. Stačí trocha světla, filmový pás a představivost. A možná právě to je lekce, kterou si z československé kinematografie můžeme vzít i do roku 2025. Že vynalézavost často překoná i tu nejmodernější technologii.