Zapomeňte na korunovační klenoty: Opravdový poklad je nenápadná věc za 23 milionů, kterou má doma stále spousta lidí

Na první pohled je to obyčejný kousek historie, který byste snadno přehlédli. Ve skutečnosti ale skrývá příběh české hrdosti, víry a řemeslného umění, jehož hodnota dnes šplhá do milionů.

Vypadá prostě, někdy až skromně, přežil všechny zvraty v naší zemi, a když ho podržíte v ruce, promluvím k vám kus příběhu celé země. Možná leží doma v šuplíku, nebo ho má někdo z rodiny schovaný v krabičce od hodinek. Všichni k němu máme daleko blíž než ke korunovačním klenotům, protože se neschovává někde v katedrále za pancéřem, ale v rodinné sbírce.

Jak se rodí malý symbol velkého státu

Když se po vzniku republiky psala nová kapitola našich dějin, nestačilo jen vyvěsit vlajku a zpívat hymnu. Lidé potřebovali něco hmatatelného, co by v sobě neslo víru, hrdost i nově nabytou svobodu. Něco, co by nebylo jen předmětem, ale připomínkou, a proto se zrodila myšlenka vytvořit malý symbol, který by stál po boku státního znaku a mohl se předávat z generace na generaci.

Ministerstvo financí tehdy vypsalo soutěž pro československé umělce. Do výběru přišlo přes osmdesát anonymních návrhů a porota složená z nejvýznamnějších sochařů a malířů své doby vybírala s mimořádnou pečlivostí. Nakonec zvítězil návrh označený heslem Cimbuří, který spojoval důstojnost i duchovní rozměr. Jeho autory byli grafik Jaroslav Benda a sochař Otakar Španiel, jejichž rukopis se do návrhu otiskl s přesností, jaká se už dnes nevidí.

Když v roce 1923 jejich kresba dostala podobu a lesk, nikdo netušil, že právě vzniká legenda. Na líci se objevila postava patrona české země v drátěné košili, s korouhví a štítem, kolem nápis, který se brzy stal modlitbou: „Nedej zahynouti nám i budoucím.“

Čísla, série a příběhy

Prvních tisíc kusů mělo své pořadové číslo. Jednička našla své místo v Národním muzeu, dvojka připadla rodině Aloise Rašína, trojka prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Vedle základní verze vznikaly i varianty většího formátu, dvojité, pěti i desetidukátové, které se lišily jen velikostí, nikoli významem. Čím menší série, tím větší kouzlo. Ročníky s tisíci kusů se staly běžnější, ty s několika desítkami vyražených exemplářů dnes patří mezi legendy.

Ani války a režimy je nedokázaly umlčet. Po druhé světové válce vznikly další emise, zpočátku spíše pro muzea a státní sbírky, později i pro soukromé majitele. V šedesátých letech se objevily limitované ražby určené pro zahraniční trh a v novém tisíciletí přišly i moderní novoražby, které ctí původní vzhled a myšlenku. V roce 2024 se k odkazu přihlásila Česká národní banka, když vydala první český obchodní dukát s motivem svatého Václava a zachovala i tradiční rozměr, hmotnost a ryzost.

Malá jistota v krabičce

Tenhle předmět se nikdy nenosil na odiv. Lidé ho neukazovali, ale chránili. V dobách, kdy peníze ztrácely hodnotu a jistoty mizely, představoval něco, co zůstávalo stálé. Malý, ale srozumitelný kus minulosti, který se dal pevně sevřít mezi prsty. Byl to dar k narození dítěte, svatební dar i tichá pojistka pro nejtěžší chvíle. Uchovával se v krabičkách, schovával do zásuvek a dědil z otce na syna.

Když se dnes objeví v aukcích, ceny běžných ročníků se pohybují v desítkách tisíc korun, zatímco ty vzácné se prodávají za statisíce a v ojedinělých případech i za miliony. Rekordy drží kusy z konce třicátých let, mezi nimiž se objevil i vzácný pětidukát z roku 1937. Tyto dukáty byly vyraženy pouze čtyři a jeden z nich se vydražil za neuvěřitelných 850 tisíc eur, v přepočtu asi 23 milionů korun.

Klenot, který patří lidem

Často zůstává ukrytý v rodinách, které ho považují za nejcennější dědictví, i když se o něm nemluví. Až jednou otevřete starou krabičku po dědečkovi a mezi dokumenty zahlédnete kousek kovu, který se jemně leskne, možná právě v tu chvíli pochopíte, že opravdové poklady se nemusí blyštit korunou ani žezlem. Stačí, když v sobě nesou kus příběhu, který trvá déle než kterýkoli režim.