Jeden z nejslavnějších československých herců se štítil vody. Přesto ho proslavil film, který se odehrával u řeky

Filmové natáčení je proces, kdy se nápad mění v obraz, slova v emoce a herci v postavy. To všechno má upoutat diváka. A ten se neptá, co všechno se za hotovým snímkem skrývá. Za každou scénou, která na plátně či obrazovce působí přirozeně, je často ukryta řada vyjednávání, kompromisů, přemlouvání a drobných tvůrčích bojů. Mezi režisérem a hercem sice vzniká pracovní vztah, ale také je to dialog dvou tvůrčích světů. A ty se snaží najít společnou řeč.  

Režiséři mají svou vlastní vizi. Chtějí, aby každý pohyb, každý pohled i gesto odpovídaly jejich představě o příběhu. Herci mají gestikulaci, hlas a osobnost; ale také své zvyky, názory a nápady, limity, obavy i drobné vzdory. A tak se někdy stane, že právě tyto hercovy osobní hranice se srazí s požadavky scénáře. A tehdy přichází na řadu skutečné režisérovo umění: motivovat, přesvědčit a třeba i trochu přelstít, aby výsledek působil autenticky a vztahy na place zůstaly korektní.

Umění kompromisu na place

Jsou třeba situace, kdy se herec bojí výšek. A přitom ho režisér postaví na skalní útes. Nebo se štítí zvířat, ale musí hladit kočku. Popřípadě se herci nechce svlékat, a přitom to scéna vyžaduje. V takových okamžicích se musí režisér stát z pouhého tvůrce psychologem, diplomatem, ba i kouzelníkem. Musí najít způsob, jak sladit svou představu s možnostmi vybraného herce.

A právě takové momenty často vedou k těm nejpamátnějším scénám; to proto, že vznikly navzdory překážkám. Dnes se zastavíme u filmu, v němž díky režisérově přesvědčovací schopnosti vznikla scéna, která se zapsala do dějin československé kinematografie. A pochází z ní hláška, která se možná jako úplně první ujala mezi lidmi a používá se dodnes.

Režisér jako diplomat aneb umění přesvědčit

Dnes vás nebudu napínat a prozradím rovnou, že se jedná o režiséra Jiřího Menzela a herce Rudolfa Hrušínského. A u toho bychom začali. Je o něm všeobecně známo, že to byl velký herec a také velký rybář. Ale to, že často vysedával u vody a chytal ryby, ještě neznamená, že vodu nějak miloval. Naopak; plavec to moc dobrý nebyl, proto se tomuto zážitku pokud možno vyhýbal.

Jeho syn o něm říká: „Táta byl náruživý rybář, ale rybář a plavec, jak jistě uznáte, je rozdíl.“ Vlastně by se o panu Hrušínském dalo říct, že se vody štítil. A Jiří Menzel ho v jednom svém filmu potřeboval do vody dostat. Už jenom proto, že ve snímku Hrušínský hraje majitele a plavčíka říčních lázní pana Důru. A teď už je prozrazen i název filmu, který Menzel natočil v roce 1967 podle knihy Vladislava Vančury: Rozmarné léto. A ta památná věta, která se mezi Čechy ujala jako trefná hláška? „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ A pan Hrušínský ji pronáší právě ve vodě.

U filmu Rozmarné léto stojí za připomenutí ještě květnatý barokní jazyk, který se line nad prostým příběhem lidiček z malého města.

Menzelův největší režisérský výkon

Do filmu režisér obsadil také Vlastimila Brodského, který se vody nejen štítil, ale doslova bál. Kdo ví, uměl-li vůbec plavat. A dostat tyhle dva chlapíky do vody vyžadovalo mazanost a diplomacii. Tehdy se režisér Jiří Menzel nechal slyšet, že za vrchol svého režijního mistrovství považuje, že dostal zmíněné dva herce do vody.

A ještě perličky o Rudolfu Hrušínském

Vodě se sice vyhýbal, ale zato rád plácal ženy po zadku. A jednou to udělal i přítelkyni Josefa Kemra, s kterým byli v té době největší kamarádi. Ten, jako věřící katolík, to bohužel nevydýchal a dal Hrušínskému facku. Nakonec se porvali a přestali se stýkat.

A ještě jeden hříšek ze života Rudolfa Hrušínského: když měl třetí infarkt, řidič sanitky, co ho vezl do nemocnice, málem zešílel. Cítil jakýsi zápach a myslel si, že má něco s autem. Zastavil a zjistil, že Rudolf si vzadu klidně pokuřuje cigaretu!