Česko je tímhle ukrajinským filmem momentálně posedlé. Kdyby vznikl u nás, mířil by na Českého lva

Tento ukrajinský dokumentární snímek vznikal sice ještě před úplnou eskalací konfliktu na východě Evropy, přesto dnes rezonuje silněji než kdy dřív. Film, který posbíral desítky prestižních cen od Utahu po Bilbao, ukazuje válku jinak, než jsme zvyklí ze zpravodajství. Místo nekonečných záběrů na zničené domy nahlíží do obýváku jedné rodiny, která se rozhodla čelit destrukci tím nejnepravděpodobnějším způsobem, uměním. Kdyby ho natočili Češi, mohl by se dostat do úzkého výběru na Českého lva. 

Krasnohorivka je město v takzvané červené zóně Donbasu. Místo, odkud většina lidí, kteří měli možnost, už dávno utekla. Zůstali jen ti, kteří nemohli, nebo z nějakého těžko pochopitelného důvodu nechtěli. Většina z nás by se snažila přežít, sehnat jídlo, schovat se do sklepa a čekat až vše ustane. Máma a její čtyři děti místo toho, aby jen pasivně čekali, co s nimi bude, berou do rukou kameru a začnou točit vlastní film.

Země je modrá jako pomeranč

Tím snímkem je Země je modrá jako pomeranč. Název je vypůjčený z verše francouzského básníka Paula Éluarda. A naprosto přesněodpovídá skutečnosti. Pokud je totiž surrealismus umělecký směr postavený na snové nelogičnosti, pak je život civilistů na frontové linii tím nejčistším surrealismem v běžném životě. Režisérka Iryna Cilyk vstoupila do života Anny, samoživitelky, která se svými dětmi žije v polorozpadlém domě, a natočila o nich dokument, který zároveň zaznamenává vznik jiného filmu.

Nejstarší dcera Miroslava, která sní o tom, že se stane kameramankou, režíruje své sourozence a matku v rekonstrukcích jejich vlastních válečných zážitků. Miroslava se skrze hledáček učí zpracovávat traumata, která by jinak mohla být zničující. Když nejmladší chlapec s dětskou upřímností vysvětluje, že „válka je, když někteří lidé střílejí a další lidé střílejí na ty, kteří stříleli první“, mrazí z toho víc než z politických projevů. Ve filmu tak neuvidíte krvavé scény vojáků v zákopech. Ukazuje to, co válka dělá s intimitou domova.

Ocenění za nejlepší režii

To, že má dokument své kvality, potvrzuje i řada ocenění. Tím nejvýznamějším byl úspěch na americkém festivalu Sundance v roce 2020. Iryna Cilyk si odtud odvezla cenu za nejlepší režii v kategorii světového dokumentu. Pro ukrajinskou kinematografii to byl obrovský úspěch.

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních a krátkých filmů Zinebi v Bilbau získal snímek cenu za nejlepší debut. Porotci, mezi nimiž byli filmaři z Francie i Španělska, označili film za velkolepý, optimistický a citlivý. Většina válečných dokumentů je totiž depresivních. Země je modrá jako pomeranč je navzdory všemu dění kolem optimistická, protože ukazuje nezlomnost lidského ducha a sílu umění.

Další ceny přišly od Mezinárodní asociace dokumentaristů (IDA), která ocenila kameru Vjačeslava Cvetkova. Film bodoval i na festivalu Millenium Docs Against Gravity, na Docudays UA nebo na festivalu v Curychu. Celkem má na kontě 19 výher a 17 nominací, což je bilance, kterou se může chlubit málokterý evropský dokument.

Ukrajinský film jako zbraň

Iryna Cilyk se po premiérách a s rostoucí agresí Ruska stala jedním z hlasů, které volají po mírovém řešení. Její film se tak zařadil po bok dalších silných ukrajinských děl, která v posledních letech rezonují světem. Sundance například v minulosti uvedl i snímky jako The Russian Woodpecker (Ruský datel) o Černobylu nebo hraný film Klondike, který se rovněž odehrává na východní Ukrajině a získal cenu za režii v roce 2022.

Ukrajinská kinematografie se za posledních osm let logicky proměnila. Filmaři sami říkají: „Mluvili jsme o válce ve svých filmech osm let. Dívali jste se na ně na festivalech. Ale tohle není film, to je naše realita.“ Země je modrá jako pomeranč je v tomto kontextu unikátní tím, že stírá hranici mezi těmito dvěma světy. Není to jen dokument o válce, je to dokument o filmařině jako způsobu přežití.

Zdroj: csfd.cz, dokweb.net, dokrevue.com