Odhalíte, co je na fotce z Pelíšků špatně? Pokud ano, jste výjimečně inteligentní

Každý rok o Vánocích sledují miliony Čechů tentýž film. Jeho hlášky znají zpaměti, smějí se pořád tomu stejnému a dojetí je také pokaždé stejné. Určitě i vy tento snímek znáte nazpaměť. Podívejte se na tento snímek a zkuste odhalit, co tam nepatří. 

Kolikrát už jste viděli Pelíšky? Možná ani nevíte přesné číslo. Pro mnoho rodin patří tento film k Vánocům stejně samozřejmě jako stromeček a dárky. Divák si často myslí, že zná každou scénu, každý kout bytu rodiny Krausových, ale opak je pravdou.

Čím častěji něco sledujeme, tím méně tomu věnujeme skutečnou pozornost. Mozek si vytvoří vzorec, spoléhá na to, co už pozná, a přestane aktivně vnímat. Sledujete film, ale vlastně ho nevidíte. Zkuste se teď podívat na tento záběr. Možná vypadá povědomě, ale něco tam rozhodně nesedí. Vidíte to?

Jak nás mozek pravidelně podvádí

Pravděpodobně zíráte na obrazovku a nic zvláštního nevidíte. Nebojte se, nejste sami. Lidský mozek funguje jako nástroj pro rychlé zpracování informací. Vytváří si zkratky a očekávání, takže často vidíme to, co tam „má být“, místo toho, co tam skutečně je.

Psychologové tomu říkají kognitivní zkreslení. Když vidíme známý kontext, třeba kuchyni z doby normalizace, mozek automaticky doplní všechny očekávané prvky. Nemusí je ani vidět, zkrátka předpokládá, že tam jsou. A kvůli tomu vám uniknou nesrovnalosti.

Slavný experiment s gorilou to perfektně ukazuje. Lidé sledují video s basketbalisty a počítají přihrávky. Uprostřed záběru projde někdo v kostýmu gorily a polovina diváků si toho vůbec nevšimne. Proč? Protože se soustředí na zadaný úkol a mozek filtruje všechno ostatní jako nepodstatné.

Pozornost potřebuje procvičovat

Zkuste si spočítat, kolikrát denně sáhnete po mobilu. Kolikrát zkontrolujete zprávy, e-maily nebo novinky. Mozek při tom přeskakuje mezi úkoly jako blázen a nikdy se pořádně nesoustředí. Proto pak máme problém vydržet u jedné činnosti déle než chvilku.

Chcete to zlepšit? Začněte u dýchání, pár minut denně stačí. Sedněte si někam do klidu, zavřete oči a soustřeďte se na nádech a výdech. Za chvíli přijdete na to, že vaše hlava je úplně jinde, u nákupního seznamu nebo u toho, co jste měli říct šéfovi. Nevadí. Jen se zkuste vrátit zpátky do přítomnosti, a to bez zbytečného dramatizování.

Další finta je, že si vezměte knihu a nastavte si budík na každých pět minut. Když zazvoní, zeptejte se sami sebe: „Opravdu jsem četl, nebo jsem myslel na něco úplně jiného?“ Často zjistíte, že jste poslední stránku sice přečetli, ale vůbec nevíte, co tam bylo. V tomto případě se vraťte a začněte znovu. 

Mozek si postupně zvyká hlídat, kdy a kde mu pozornost utekla.

Vraťme se k našemu snímku

Simona Stašová hraje matku v rodině Krausových, stojí v kuchyni obklopená rekvizitami typickými pro konec šedesátých let. Ale když se podíváte pořádně, něco tam evidentně nesedí. Na fotografii se objevují moderní kuchyňské předměty, konkrétně hrnce. 

Teď už to vidíte, že? Jakmile víte, kam se máte dívat, je to jasné jako facka. Ale dokud jste netušili, co hledat, mozek to ignoroval. 

Jak vlastně Pelíšky vznikly

Film vychází z knížky Petra Šabacha, scénář ale vytvořil Petr Jarchovský. Knížka se jmenovala Hovno hoří, což byl vlastně filozofický rozhovor dvou kluků v autobuse o tom, jestli hovno hoří a co hoří lépe. Nakonec se název změnil na Pelíšky.

Nikomu se to ale moc nezamlouvalo. Pelíšky zněly příliš mazlivě, příliš roztomile. Tvůrci dokonce napsali na klapku, že jde jen o dočasné řešení. Ale pak přišel Jiří Kodet a prohlásil, že si myslí, že je to perfektní. 

A bylo rozhodnuto, název zůstal.

Zdroje: cesky.radio.cz, velindre.nhs.wales, health.harvard.edu