Televizní plevel, který roste v každé domácnosti. Češi si ho brání zuby nehty, pro odborníky je to katastrofa
Televize už dávno neslouží jenom k tomu, abychom se mohli podívat na nové filmy, ale je i o zvycích a stabilitě. Kromě pravidelných televizních zpráv a počasí si v televizním programu našly své místo i pořady, které jsme dřív brali jenom jako doplněk k vysílání. A některé jsou v programu tak zarostlé, že se staly běžnou součástí našeho dne a postupně i života.
Jenže jakmile pořady takhle zakoření, odstraňují se těžko – s lehkou nadsázkou jako plevel, který se jednou uchytí a už nepustí. A hlavně, spousta lidí to vlastně ani nechce. Tyhle pořady sice nejsou událost večera, ale vstřícnou kulisou každodenní rutiny a stability.

Televize jako člen domácnosti
Televize už dávno nefunguje jako zábava na sváteční večery, kdy se sejde celá rodina. Spíš je to kulisa – mnoho lidí ji automaticky zapíná po příchodu domů a buď jenom poslouchá zvuk nebo ji má jako takový šum v pozadí, aby nebylo ticho. Dlouho běžící seriály do tohohle režimu zapadají dokonale. Nemusíte se složitě orientovat, protože svět je obvykle jedna ku jedné s tím naším, všechno znáte a tempo je vstřícně pomalé, abyste se zvládli zorientovat, i když pár dílů neuvidíte.
Navíc u toho můžete vařit, žehlit nebo i mít návštěvu – a pořád máte pocit, že jste v obraze. Mediální teoretici popisují právě tohle začlenění do našich životů a návykovost jako jeden ze základů dnešního vysílání.
Velkým plusem je i vztah k seriálovým postavám, které jsou vykreslené tak, že nám mohou připomínat naše blízké, kolegy nebo i nás samotné. Díky tomu si k nim velmi snadno vytvoříme vztah a v tu chvíli jsme zaháčkovaní. Naši oblíbení hrdinové se nám tak dostanou pod kůži, že jsme schopní o nich zapáleně debatovat se svým okolím a výzkumy z fanouškovských komunit ukazují, že lidé dokážou oblíbený seriál i dost vášnivě bránit.
Paralela s našimi životy
Takové seriály se i díky našim zvykům a potřebě stability udržují ve vysílání roky, někdy dokonce desítky let. Jenže k tomu se nevyhnutelně váže riziko, že se pořad bude spíš udržovat a bude takovou bezpečnou jistotou, kde se nic moc neděje, než aby se riskovalo s postavami a dějovými zvraty. Příběhy, které by standardně pro udržení pozornosti diváka trvaly pár měsíců, jsou roztahané do několika let a dávkují se opatrně, aby bylo z čeho brát i za pár týdnů a měsíců. Takový seriál je pak v dynamice podobný našim reálným životům, kde také nedochází ke zvratům každý týden.
Dalším problémem je programový rozvrh. Jakmile si takový seriál zabere pevný čas a publikum si na něj zvykne, stane se z něj jistota, která se ovšem neruší snadno. To postupně vede k faktu, že není tolik prostoru pro nové riskantnější projekty, protože atraktivní vysílací čas už je obsazen nekonečným seriálem.

Zakořeněné seriály
Zajímavé přitom je, že si to diváci většinou dobře uvědomují. Sami říkají, že se děj občas motá v kruhu, že se některé příběhy rozplynou do ztracena a že by to šlo svižněji, případně že by i uvítali něco úplně nového. Jenže nakonec u toho svého starého osvědčeného beztak zůstanou a čísla sledovanosti už v podstatě nedávají televiznímu vedení možnost program změnit. Točíme se díky tomu v začarovaném kruhu, ze kterého se dá jen velmi těžko vystoupit.
Součást našich životů
Typickým příkladem takového pomyslného televizního plevele je oblíbený seriál Ulice. První díl vysílala Nova 4. září 2005 a premiérové epizody běží od pondělí do pátku už víc než dvacet let. Seriál je součástí každodenního vysílání a funguje přesně jako tenhle typ programové kotvy – divák ví, že tam prostě bude, a dává mu to pocit stability.
A právě na tom je vidět celá podstata. I když ho máme rádi, je to nekonečný druh zábavy, který v principu nemusí nikdy skončit. Pro někoho uklidňující jistota, pro jiného důkaz, že televize někdy raději pěstuje to, co už nepotřebuje téměř žádnou péči, místo aby sázela nové věci. A takový seriál jenom potvrzuje to, jak silně dokáže televize zakořenit v našem každodenním životě.
Zdroje: escholarship.org, tv.nova.cz, webcentrum.muni.cz
