Tenhle kultovní český seriál jste kdysi hltali. Teď se konečně vrátil a znovu vás přilepí k obrazovkám

My, čeští televizní diváci, jsme prazvláštní tvorové. Možná tak trochu nevyzpytatelní jako počasí. Na jedné straně milujeme novoty, neboť chceme být neustále překvapováni. Nejraději bychom byli něčím novým ohromováni každý den. Potěší nás skoro všechno, co jsme ještě neviděli. Na straně druhé je v nás zakořeněná jakási nostalgie, a tak sledujeme i staré pořady, i když už je dobře známe. A nyní budeme opět přilepení k obrazovkám, protože se opakuje český kultovní seriál.

V minulosti jsme nějaký pořad viděli i víckrát a stejně, když se nám před očima blýskne titulek jeho reprízy, tak nějak zjihneme a k obrazovkám usedáme znovu. To už přece není jen o příběhu. Je to o nás samotných, jací jsme byli v době, když se film natáčel nebo vysílal. Je to o hercích, které jsme milovali a většina jich už tady není. Je to kus historie, která ať byla jaká byla, vrací se nám s daným pořadem zpět.

V nové tvorbě předhání jedna televize druhou

Televizní stanice mají neustálý zápřah: vymýšlejí nové formáty, přetvářejí ty staré, připravují nové soutěže a další reality show. Také pro nás chystají nové seriály, ať již kriminální, komediální nebo rodinné – jen tak z běžného života. A ty obvykle zaujmou nejvíc, protože se ve skutečnosti týkají každého z nás. Vždyť ani scenárista si nevymýšlí úplně všechno. Něco prožil, něco odposlechl, něco použil ze starých pořadů; a to všechno tam vrazil. A zbytek vymyslel.

A český divák sleduje, porovnává, kritizuje i vychvaluje. Když se objeví nový pořad, je to jako když se v obchodě objeví nový druh exotického ovoce. Všichni se sbíhají, aby ochutnali: „je to sladké nebo kyselé, stojí to za to, anebo to příště necháme v regálu ležet bez povšimnutí“?

Tajemství stabilní sledovanosti: nové pořady přitahují, staré drží

Jenže nová tvorba divákovi nestačí. Rád se – ovšem jen čas od času a nikoliv každodenně – podívá na staré filmy, hudební pořady, seriály. Když totiž známe něco důvěrně, probouzí to v nás jakousi sounáležitost; máme pocit, jako bychom byli doma.  Tenkrát jsme tyto pořady sledovali s rodiči nebo naopak s dětmi, které dávno vyletěly z hnízda. A pořady z takových časů nás dokáží hodně dojmout. A tak když se objeví repríza československé kriminálky s majorem Kalašem a Karlíčkem, je to jako bychom otevřeli rodinné album.

Jediné, co mi na té staré době vadí, že všichni tak strašně kouřili. Třeba major Markovič, ale ten nebyl jediný. Je to v každém československém filmu. I já jsem tehdy kouřila, tak mi to nevadilo. Po deseti letech se ze mě však stal nekuřák a když vidím, jak strašně jsme tehdy hulili…, brrr.

Televizní stanice usilují o rovnováhu

O tom, co diváci požadují, televize velmi dobře vědí. To není věc, kterou bych já právě teď vymyslela. A tak se tvůrčí týmy snaží udržet balanc mezi oběma póly: nasytit divákovu touhu po novém a potřebu po známém. Je to tak trochu jako byste vařili pro velkou rodinu a každému chutnalo něco jiného. A vy musíte uspokojit všechny ty hladové krky. A to i tehdy, když jeden si přeje něco exotického, druhý má chuť na sladké a třetí by nejradši jedl každý den řízky s bramborovým salátem.

Premiéry pro zvědavost, reprízy pro jistotu: divák chce obojí

A tak i televize musí zajistit, aby se na obrazovce střídaly komedie s detektivkami, pořady pro mládež i pro starší generaci, reality show se soutěžemi a nové krimi série s legendárními detektivkami. Teď mě napadá, že televize vlastně funguje jako takový rodinný krb. Dřív jsme se scházeli všichni přímo u obrazovky; ale vlastně se u ní scházíme pořád, i když už dávno při sledování neusedáme v jedné místnosti.

Spojují nás ty pořady, ať už jsou nové nebo staré. Ty nové nás přitahují moderním pojetím a neznámou energií, ty reprízované nás uklidňují svou předvídatelností. A když to produkce a dramaturgie dobře nakombinuje, vznikne zvláštní harmonie, která udrží české diváky u obrazovek.

Reprízy, které nás stále berou za srdce

Před 25 lety se poprvé začal vysílat humorně laděný kriminální seriál Četnické humoresky. Vím, že je televize opakovala už několikrát, ale tentokrát je to právě u příležitosti tak významného výročí. Zároveň si připomínáme: „… 20 let od smrti jejich tvůrce, režiséra a scenáristy Antonína Moskalyka, který zemřel 27. ledna 2006 během natáčení třetí řady.“ A ještě jedno jubileum přidám: Tomáš Töpfer slavil 10. ledna 2026 pětasedmdesátku!

Přestože původně byla zamýšlena jen jedna série, nakonec jsou tři. A diváci si většinou pochvalují, když se mohou s našimi skvělými herci vrátit do dob před čtvrt stoletím a také tak trochu nahlédnout do časů, kdy se příběhy odehrávají. Kriminální případy se točily na základě skutečných událostí; no, a to, co je tak trochu smyšleno, tvůrcům zajisté odpustíme. Opakování běží už od ledna, ale vzhledem k tomu, že seriál má 39 dílů, tak jste zatím o moc nepřišli.

Zdroje: TVProgramIDnes, Deník, ČetnickéHumoresky