Český film baví celý svět. Cizinci ho milují, ale Češi kroutí hlavou: Je to blbost „na entou“

Situace, kdy film sbírá obdiv a ocenění v zahraničí, ale našeho diváka příliš nenadchne moc nenastávají. Přece jenom filmaři tvoří a točí primárně pro „své“ lokální publikum, které chápe nejen kulturní reálie, ale i humor nebo historické souvislosti.

Jenže všichni víme, že výjimka potvrzuje pravidlo a sem tam vyjde snímek, který rozdělí nejen kritiky, ale i diváky. Jeden takový vyhrál prestižní cenu, hraje v něm jeden z nejlepších českých herců, a přesto utržil pouhých padesát diváckých procent na filmové databázi. Proč tomu tak je a kde se minuly záměry tvůrců s diváckým očekáváním? Pojďme se na to podívat blíž.

Rozděluje diváky i kritiky

Film vyšel v roce 2017 a hned po premiéře bylo tak nějak jasné, že tohle nebude klasický mainstreamový počin pro široké publikum. Už v kinech se část lidí ošívala a po projekci se vedly vášnivé debaty o dojmech i kvalitě. Na jedné straně stáli kritici, kteří ocenili unikátní filmařský styl i vyprávění, které, byť je pomalejší, dbá na detail a vykreslení nejniternějších procesů hlavního hrdiny. Na druhé straně jsme stáli my, běžní diváci, kteří odcházeli rozčarovaní z kina s pocitem, že sledovali pomalý film, kterému jde jen těžko rozumět… a ještě s rozporuplným závěrem.

Bylo tedy celkem velkým překvapení, že snímek získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus za Nejlepší film. V této kategorii byl jako jediný český zástupce a jako český zástupce zvítězil po dlouhých patnácti letech. Mimo to vyhrál Českého lva za nejlepší hudbu a ještě Cenu české filmové kritiky za režii.

Středověké putování

O to víc jsou překvapivé reakce publika a hodnocení na databázích a v recenzích, které ho považují za přinejmenším táhlý a rozporuplný. Žánrově se jedná o historické drama z počátku 13. století. Hlavní postavou je rytíř zahraný Karlem Rodenem, jehož malý synek jednoho dne uteče z domu. Chlapec totiž podlehne romantické představě o křížové výpravě a rozhodne se vydat na cestu do Svaté země úplně sám. Otce tak čeká dlouhé a únavné putování, při kterém se drží jediné naděje: že svého syna někde na té nekonečné cestě znovu najde.

V průběhu příběhu se objeví několik scén, kdy už si myslíme, že všechno dobře dopadne a otcovi se podaří syna najít, nicméně pokaždé mu o kousek unikne. Nechybí ani konflikty po cestě, které ale spíš prohlubují zmar a zoufalství otce, než aby přidaly příběhu na dynamice. Rovněž dialogů je ve filmu poskrovnu a dlouhé záběry ještě zpomalují už tak šetrné tempo.

Odborníci i kritici ho chválí

Křižáček tak není klasické historické drama, na která jsme zvyklí. Režisér zvolil styl, který připomíná spíš dokumentární cyklus než běžný filmový příběh. Nechybí samozřejmě ani dlouhé záběry do krajiny nebo na jízdu Rodena na koni. Zahraniční kritici a odborná porota však přesně tento styl vypíchli a přirovnávají ho například i k legendárnímu filmu Františka Vláčila Markéta Lazarová. Navíc jde o mezinárodní projekt – na jeho výrobě se podílely produkce z Česka, Slovenska i Itálie.

Správné rozpoložení je základ

Mě osobně film příliš nenadchl. Ne proto, že bych ho považovala za nudný nebo plytký, ale na takový druh filmu prostě musíte mít náladu, a to správné rozpoložení. Bez něj vás totiž příběh dostatečně nevtáhne, a to, je podle mě hlavní pilíř,  na kterém to celé stojí. Chybějící empatie k hlavní postavě ze strany diváka totiž způsobí přesně ten nepříjemný prožitek a to, že se začnete v průběhu nudit.

Ať už si o něm myslíme cokoliv, jedno se Křižáčkovi nedá upřít: vyvolal diskuse a byl probírán v médiích ještě dlouhé týdny po premiéře. Sice to nebylo jenom v pozitivním duchu, ale některé filmy prostě nejsou pro každého. A pokud jste náhodou film viděli a nelíbil se vám, zkuste si ho pustit znovu, až budete v lehké melancholii a uvidíte, že na vás udělá úplně jiný dojem. Takové snímky si totiž určitě zaslouží druhou šanci. 

Zdroje: en.wikipedia.org, csfd.cz, cinemart.cz, filmovyprehled.cz