Vzala jsem brigádu s vidinou královské výplaty. Po měsíci tvrdé dřiny mi zaplatili 2 000 Kč

Dva tisíce korun. Tolik mi přistálo na účtu po měsíci, kdy jsem každý den volala, psala zprávy a zvala lidi na kafe. Přitom mi slibovali, že si za pár týdnů vydělám na dovolenou. Na pohovoru ukazovali grafy rostoucích výdělků a fotky z firemních teambulidingů u moře. Já místo toho přišla o čas, o nervy a o pár kamarádek.

Ten inzerát jsem našla v dubnu, když jsem projížděla pracovní nabídky místo učení na zkoušky. Hledala jsem cokoliv, co by mi přineslo pár tisíc měsíčně a nezabilo mi víkendy. Stálo tam něco o „spolupráci s dynamickým týmem“ a o flexibilní pracovní době. Tak jsem tam napsala.

Znělo to jako z pohádky. A já jsem té pohádce na chvíli uvěřila.

Motivační přednáška místo pracovní smlouvy

Na první schůzce jsem čekala, že dostanu nějakou smlouvu nebo aspoň papír s podmínkami. Místo toho mi dali pozvánku na víkendové školení v hotelu kousek od Václaváku. Když jsem tam přišla, myslela jsem, že jsem si spletla dveře. V sále sedělo asi padesát lidí a všichni vypadali nadšeně, jako by právě vyhráli zájezd do Egypta.

Na pódiu stál chlapík v obleku, který nám půl hodiny vysvětloval, že chodit do práce na osm hodin denně je vlastně past. Že existuje lepší cesta. Lidé kolem mě přikyvovali a já přikyvovala s nimi, i když jsem zatím pořádně nechápala, o co přesně jde. Z té energie v sále se mi trochu zatočila hlava. Když se kolem vás usmívá padesát lidí a všichni opakují, že tohle je ta nejlepší věc, co je potkala, začnete jim po chvíli věřit. 

Zpětně si uvědomuji, jak silný ten skupinový tlak byl. Člověk tam přijde s otázkami a odchází s pocitem, že pochybovat je vlastně slabost.

Prodáváš, nebo hledáš další prodejce?

Během prvních dní jsem dostala balíček produktů, které jsem měla nabízet známým. Byla to kosmetika, doplňky stravy a různé drobnosti pro domácnost. Ceny mi přišly poměrně vysoké, ale říkala jsem si, že za kvalitu se zkrátka platí. Jenže pak přišel háček. Mnohem důležitější než samotný prodej bylo „budování týmu“. To v praxi znamenalo přesvědčit co nejvíce kamarádů, příbuzných a vlastně kohokoliv, aby se přidali. 

Za každého nového člena mi měla přijít provize. A za každého člověka, kterého přivede ten nový člen, zase další provize. Přesně tenhle mechanismus popisuje jedna z nejzajímavějších věcí, které jsem během celé téhle zkušenosti viděla. Tou je dokumentární film Betting on Zero z roku 2016, který měl premiéru na festivalu Tribeca a poté se dostal na Netflix. 

Snímek režiséra Teda Brauna sleduje miliardáře a investora Billa Ackmana, který vsadil celou miliardu dolarů na to, že jedna z největších MLM firem na světě zkrachuje. Film zároveň ukazuje příběhy bývalých distributorů, kteří uvěřili slibům o finanční svobodě a skončili v dluzích. Když jsem ho viděla, měla jsem husí kůži, protože spousta scén mi připomínala přesně to, čím jsem si sama prošla. 

Tajemství, které mi prozradili až po třetí kávě

Pracovala jsem pro jednu ze společností fungujících na principu takzvaného multi-level marketingu, tedy víceúrovňového síťového prodeje. Funguje to tak, že si koupíte produkty, prodáváte je dál, a hlavně sháníte další lidi do svého „týmu“. Z jejich nákupů a prodejů pak dostáváte provize. 

V Česku se v tomhle odvětví podle dostupných dat pohybují statisíce lidí a roční obraty se počítají v miliardách korun. Kritici upozorňují, že většina účastníků, často přes 90 procent, nevydělá téměř nic nebo dokonce prodělá.

Dřina, o které nikdo nemluví

Když říkám „tvrdá dřina“, nemyslím tím žádné stěhování nábytku nebo noční směny u pásu. Ta dřina byla čistě v hlavě. Každý den jsem obvolávala lidi ze svého telefonu, psala zprávy na sociálních sítích, zvala známé na „kafe“, kde jsem jim měla představit „úžasnou příležitost“. Většina z nich to odmítla slušně, někteří méně slušně a pár kamarádek se mi přestalo ozývat úplně. Člověk si po chvíli připadá jako otravný prodejce vysavačů, kterého nikdo nechce vpustit dovnitř.

A k tomu ten neustálý tlak shora. Vedoucí mého „týmu“ mi každý den posílala motivační zprávy, citáty o úspěchu a otázky typu „kolik schůzek máš dneska naplánovaných?“. Když jsem jednou řekla, že mě to přestává bavit, dostala jsem přednášku o tom, že úspěch přichází jen k těm, kteří se nevzdávají. Že za svůj neúspěch si můžu jedině sama. 

Nechci tvrdit, že v síťovém marketingu nikdy nikdo nevydělal. Samozřejmě, že vydělal. Ti nahoře vydělávají velice slušně. Jenže celá ta stavba stojí na tom, že spousta lidí dole ve struktuře pracuje zadarmo, nebo se přímo zadlužuje. Bez těch, kteří prodělávají, by ti na vrcholu neměli z čeho brát. 

Máte podobnou zkušenost?

Zdroje: finmag.cz, budejcka.drbna.cz, ftc.gov