Studie na psech odhalila geny, které máme i my. Naše mozky fungují podobně, pro Čechy je shoda šokující

Dlouho jsem si myslela, že jsme doma prostě divní. Když koukáme na televizi a umře tam lidský hrdina, je nám ho líto, ale když jde o psa, jsou potřeba kapesníky. Jenže teď jsem zjistila, že je to vlastně normální. Je tu totiž něco, co u nás biologicky tyto reakce podmiňuje a pro mě to bylo velkým překvapením.

To, že si myslíme, že nás psi milují, totiž není scestné a opravdu nás neberou jen jako zdroj potravy. Podle všeho je totiž pes „naprogramovaný“, abyste byli jeho skutečným hrdinou. A v určitém ohledu je to vlastně oboustranné.

Když se podíváme na nejslavnější příběhy s psími hrdiny, jako je Hačikó – Příběh psa, Marley a já nebo Psí poslání, vidíme mistrovské umění režisérů nás dojmout. Jenže on tyhle příběhy skutečně píše život, a to bez přehánění. Skeptici celé roky říkají, že si naše vztahy se psy romantizujeme, ale vědci prokázali něco jiného.

Stačí hluboký pohled do očí

Podle studie, která je podložena poznatky z oblasti neurologie, afektivní biologie a genetiky, fungují totiž naše a psí mozky v některých ohledech skoro stejně. Zajímavé vysvětlení vztahu mezi psem a člověkem publikoval v roce 2015 uznávaný časopis Science.

Článek pojednával o studii japonských vědců pod vedením Takefumiho Nagasawy a Takefumiho Kikusuiho z Azabu University. Tato studie se zaměřovala na to, co se děje v tělech lidí a psů, když si vzájemně hledíme do očí. A výsledek byl více než jen překvapivý.

Ve chvíli, kdy se jeden druhému podíváme do očí, oba naše mozky začnou masově produkovat oxytocin. Tomuto hormonu se běžně přezdívá „hormon lásky“ nebo „hormon objetí“ a většinou byl studován ve vztahu matky k dítěti či v partnerském soužití.

Oxytocin je vlastně ta látka, která stojí za silným poutem mezi matkou a jejím dítětem. A proto jsou ty výsledky tak překvapivé. Pro mě to vlastně vysvětluje, proč někteří lidé (včetně mě) tak moc milují své psy.

No, a moje idea, že prostě jednoho dne přišel hladový vlk k lidským obydlím, kde ho nějaká dobrá duše nakrmila, vzala za své.

Kde se toto pouto vzalo?

Tenhle vztah je v přírodě naprostým unikátem. A podle evoluční bioložky Bridgett von Holdtové z Princentonské univerzity za ním stojí mutace. Podle jejího výzkumu jsou psi nejen chytřejší než vlci, ale mají pořádnou genetickou odchylku. Ta se u lidí nazývá Williams-Beurenovým syndromem. A jaké to má příznaky? Docela milé, protože lidé s tímto syndromem jsou extrémně přátelští, touží po kontaktu a jsou neuvěřitelně důvěřiví.

Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, má doma spousta z nás vlka, který trpí dědičnou mutací „extrémní lásky“. On si prostě nemůže pomoct a chápu tak bolest těch, které páníček opustí.

Opravdu nám rozumí a jejich mozky to dokazují

Jenže tím podobnosti našich a psích mozků nekončí. Psí mozky se těm našim přizpůsobily i svou stavbou. Podle vyšetření funkční magnetickou rezonancí zpracovává psí mozek lidskou řeč podobně jako my. Jedna hemisféra rozeznává význam povelů, a ta druhá tón našeho hlasu. Přesně tak poznají, jaké jsou naše emoce, a proto dokážou být tak skvělými společníky. Pro nás Čechy je to šokující shoda.

Proč nás tedy filmy s psími hrdiny tak ničí?

Když se nad výsledky té japonské studie zamyslím, mnohé to vysvětluje. Nevím, zda filmaři znají jen osvědčená klišé, která útočí na naše city nebo občas tyto studie čtou, ale prostě vědí, jak nás rozesmát i dojmout.

Nejsme tedy divní, když při pohledu na stále čekajícího Hačika popadáme papírové kapesníčky. Právě naopak, stejně tak, jako se vyvíjel psí mozek, se měnil i ten náš lidský a psi si ho prostě šikovně ukradli část. Vždyť závěr filmu Marley a já se dokonce používá při výzkumech empatie. Snímky z EEG pak dokonce ukazují, že skutečně fyziologicky pociťujeme větší bolest a šok při sledování ztráty psa, než když vidíme dojemné scény, kdy umírají lidé.

Takže až vám bude někdo vytýkat, že jste u scén se psy příliš přecitlivělí, můžete použít hlášku Hermiony Grangerové, že to vaše protistrana je citlivá jak poleno!

Zdroje: cbsnews.com, pubmed.com, psychiatrists.com, nrdi.jp