Viděl po sobě lézt brouky, ničil se a doma prožíval peklo. Přesto ho Češi dodnes milují jako krále humoru
Obrázek plačícího klauna je dnes již možná klišé. Dobře však ukazuje reálný život mnoha komiků. Skutečně dobří herci totiž svůj reálný život na stříbrném plátně nikdy nedají najevo. Před kamerou tak mohou působit naprosto k popukání a v soukromí se přitom potýkat s nepředstavitelnými démony. Takový byl například i tragický osud herce Robina Williamse, který si v roce 2014 sáhl na život. Podobně smutné příběhy však má i česká kinematografie.
Dnes sotva desetitisícové město Ivančice nedaleko Brna působí možná nenápadně, dalo nám však některá z těch největších jmen české historie. Tamními rodáky jsou například světově proslulý secesní malíř Alfons Mucha, Miss Earth 2012 Tereza Fajksová, zpěvák a skladatel Petr Bende a mnoho dalších napříč všemi obory. Pocházel odtamtud i jeden z našich nejlepších bavičů a vypravěčů. I navzdory svým mnohdy humorným postavám se v osobním životě potýkal s vážnými problémy.
Od divadla k filmu
Když se řekne komediant, mnoho fanoušků starších českých filmů si na první dobrou vybaví Vladimíra Menšíka. Ten se v moravských Ivančicích narodil v roce 1929 a původně k herecké profesi vůbec nesměřoval. Nejdříve totiž vystudoval průmyslovou školu a pár let pracoval jako kreslič v Brněnských strojírnách. Práce ho však nenaplňovala a tak se rozhodl přihlásit na JAMU. Na druhý pokus se tam dostal. Po absolvování oboru Činoherního herectví nastoupil do Vesnického divadla v roce 1953.

Tam spolupracoval s legendárním E.F. Burianem a angažmá si nesmírně užíval. Jeho dlouhodobým životním snem však bylo zahrát si ve filmu. Nejprve získal komparzovou roli ve filmu Velká příležitost, více na sebe však upozornil rolí italského mechanika ve filmu Dědeček automobil. V roce 1958 odešel z divadla a podepsal smlouvu s filmovým studiem Barrandov. Začala tak dekády trvající kariéra, která v české filmové historii nechala nesmazatelnou stopu.
Boj s démony
Menšík si srdce českých diváků svou hereckou všestranností. Dokázal ztvárnit vše od vtipného hňupa až po tragikomického hrdinu. Byl populární i mezi kolegy, podle kterých byl nepřekonatelně temperamentní. „Přežít setkání s ním je jako přežít několik přírodních katastrof. Byl skutečně jako tajfun,“ popsala herečka Stella Zázvorková. Po celý svůj život však sváděl velmi těžkou osobní bitvu. Byl totiž těžkým alkoholikem. Kvůli závislosti zažil příšerné věci.
Jednou z těch nejhorších bylo nepochybně delirium tremens. Tento nebezpečný stav se projevuje halucinacemi a třesem celého těla. Menšík v tomto rozpoložení viděl, jak mu po celém těle lezou odporní brouci. „Kvůli pití už pořádně nerozeznával barvy, neviděl, že tráva je zelená a slunečnice žlutá,“ popsal jeden z kolegů. Na nějakou dobu se sice od pití vyléčil, pak se však k návyku vrátil a začal navíc užívat i velké množství léků. Zemřel v roce 1988 v pouhých 58 letech.

Komici s depresemi
Sršet na vtipem na jevišti a v soukromí se potýkat s vážnými osobními problémy je bohužel mezi baviči a komiky poměrně častý jev. Dalším českým příkladem je i Jiří Wimmer. Ten sice bavil publika, za zavřenými dveřmi mu však příliš do smíchu nebylo. Trpěl těžkými depresemi, které se snažil řešit alkoholem. Během života se třikrát neúspěšně pokusil o sebevraždu.
Ke konci života vlastnil dům na Staroměstském náměstí a mohl pohodlně žít jen z nájmu. To mu však sebralo veškeré zábrany a jen se naplno ponořil do alkoholu. Zemřel v roce 2001 ve věku 57 let. Opilý přecházel mimo přechod a srazil ho autobus.
Zdroje: Aha!, extra.cz, lifee.cz
