Český film starý 59 let dnes působí jako děsivé proroctví. V době premiéry ho málokdo pochopil
Sledovat v Google Zprávách
Existují filmy, které jsou jasné na první dobrou. Dobrou komedii poznáte, že vám smíchy celé dvě hodiny tečou slzy, drama podle vlastního napětí a sevřeného dechu. A pak jsou snímky, které nejsou tak snadno čitelné.
Dokonce vypadají, že jsou nekvalitní, zmatené, anebo že si autoři při jejich tvorbě neustále dolévali koňak. Jenomže v některých případech to může být pouhé zdání. Autorský nápad byl možná tak nadčasový, že ho málokteří diváci pochopili.
Post-apokalypsa dříve, než se stala žánrem
V roce 1967 měl premiéru film, kterému diváci i mnozí kritici vytýkali, že byl natočen jako prazvláštní experiment. Připadal jim temný a nejasný. Zkuste se na něj ale podívat dnes. Vyvolá ve vás pocit, že tehdejší tvůrci věděli něco, do čeho jsme my museli teprve dozrát. Jako by oni tehdy měli vlastní stroj času a nám poslali pozdrav z budoucnosti.
Tenkrát jsme na to nechtěli slyšet a nedokázali jsme děj filmu uchopit. Přesto, že je snímek starý 59 let, působí, jako by vznikl včera. Anebo možná zítra. Natočil ho Jan Schmidt podle scénáře Pavla Juráčka a jmenuje se Konec srpna v hotelu Ozon. Zatímco svět si na post‑apokalyptické filmy musel počkat až do 70. a 80. let, československá kinematografie se o to pokusila už v šedesátkách. I když nutno podotknout, že divácky nebyl přijat zrovna pozitivně. Ale to se při nepochopení stává.
Film tehdejší publikum zaskočil
Film je syrový, minimalistický a až nepříjemně civilní. Žádné výbuchy, žádní mutanti ani hollywoodské efekty, které diváky tak ohromují. Základem snímku je skupina žen putujících prázdnou a vyprahlou krajinou. Žen, které přežily jadernou katastrofu. A jen ta nejstarší si pamatuje, jak vypadal svět před válkou. Ostatní ho znají jen bez krásy, bez lidí, bez pravidel.
Jejich putování je plné beznaděje, brutality a ticha, které je hlasitější než jakákoliv hudba. A přesto je z nich cítit jakási zvláštní touha přežít, i když už vlastně není proč.
Tehdejší divák už asi nejspíš čekal thriller. A dostal něco, čemu porozuměl jen málokdo. Takový typ filmu se tehdy nenosil, přestože měl neuvěřitelnou vypovídací hodnotu. Tehdy byl film zavrhován, dnes v něm vidíme spíš studii o tom, jak se lidé změní, když zmizí civilizace. Jak rychle se z nich lidskost vytrácí. A jak málo stačí k tomu, aby se člověk stal jen přežívajícím tvorem, který se řídí instinktem.
Přesně to vystihl Kinobox: „Film ukazuje, jak se vytrácí svědomí a člověk klesá na úroveň zvířete.“
Děsivé proroctví, které jsme nechtěli slyšet
V Konci srpna v hotelu Ozon dnes vidíme témata, která tehdy nebyla běžná: svět po jaderné katastrofě, rozpad společnosti, ekologický kolaps. Přitom tehdejší dobová produkce měla být ideologická, optimistická, bezpečná. A do toho v rámci nové vlny vtrhli Schmidt s Juráčkem. A postavili se proti všemu. Snímek, který tehdy zůstal nepochopený, dnes působí jako varovně vztyčený prst.
Neherci, kteří vytvořili autenticitu
Režisér Schmidt věděl, že potřebuje syrovost. Proto většinu rolí obsadil neherci, kteří dokázali zvládnout fyzicky náročné scény a přinesli do filmu civilní chování. Pouze dvě role, stará žena a stařec, hráli slovenští profesionálové. Ti pak byli předabováni Olgou Scheinpflugovou a Vladimírem Hlavatým.
Ocenění přišlo nejprve ze zahraničí. Doma si musel snímek počkat na svou dobu
V roce 1967 získal film hlavní cenu Zlatý asteroid na festivalu v Terstu. Zatímco doma mu diváci nerozuměli, v zahraničí ocenili odvahu tvůrců. Dnes se k němu vracíme jako k jednomu z nejvýraznějších děl české nové vlny. Jako k filmu, který se nebál ukázat svět bez naděje.
Tím však paradoxně nabídl naději, že umění může být pravdivé i v době, kdy se pravda nenosí. Film Konec srpna v hotelu Ozon klade otázky o budoucnosti, lidské povaze i ceně civilizace. A právě proto působí dnes mnohem silněji než v době svého vzniku. Viděli jste už tento film? Pokud ano, schválně nám do komentářů napište, jestli souhlasíte s tím, že tento český film starý 59 let působí jako děsivé proroctví, nebo jestli přeháníme.
Zdroje: ČSFD, Wikipedia, Cinepur
