Zjistila jsem, jak s námi ve večerních zprávách manipulují. Dcera studuje žurnalistiku a prozradila mi, na co se nikdy nenachytat

Moje dcera studuje žurnalistiku a jednou večer u zpráv utrousila poznámku, po které se na moderátory už nedokážu dívat postaru. Tvrdila, že se budoucí novináři učí jednu drobnost, jež divákům běžně uniká, přestože ji mají každý den před nosem. 

Od té doby si toho všímám a musím uznat, že měla pravdu. Není to žádné vymýšlení faktů, spíš tichá režie toho, co máte cítit. 

Proč od zpráv odcházíte s pocitem, který jste si neobjednali

Notná část republiky si sedá k obrazovce ve stejnou minutu, má talíř na klíně a ovladač po ruce. Po pár větách hlasatele se ale nálada v obýváku otočí, hlas se ztiší, kamera ukáže bližší záběry a vám se sevře žaludek, přestože jste ještě ani nestihli pochopit, oč přesně jde. Napadlo mě, jestli za to může samotná událost, nebo spíš způsob, jakým nám ji naservírují. 

Zprávy v nás nezanechávají stopu kvůli holým faktům, ale kvůli tomu, jak jsou naaranžované. Jako Pražačka, která se kolem tohoto odvětví motá roky, jsem si dlouho myslela, že mě jen tak něco nezaskočí, jenže právě večerní vysílání mě vyvedlo z omylu.

Trefná poznámka od někoho, kdo se řemeslo teprve učí

Impuls přišel z vlastní kuchyně. Dcera, která studuje žurnalistiku, jednoho podvečera u relace utrousila větu, po níž jsem moderátory přestala vnímat jako neutrální posly a začala je brát tak trochu jako naše režiséry nálady.

Nešlo o žádné velké odhalení ve stylu tajných spisů, spíš o drobnost, kterou se budoucí novináři učí hned v prvních semestrech. To nejsilnější, co na diváka působí, se obvykle neděje skrze fakta, ale odehrává se mezi řádky. 

Nikdo vám nelže, jen vám napovídá, co máte cítit

Ve slušných redakcích vám zpravidla nikdo neservíruje výmysly, bylo by to hloupé a kromě toho snadno dohledatelné. Mnohem účinnější je připravit vám emoci dopředu, tedy vložit vám do úst pocit dříve, než vůbec stačíte zapojit hlavu. Slouží k tomu obyčejná přídavná jména a nálepky, které za vás odvedou veškerou práci, kupříkladu „tragický konec“, „šokující záběry“ nebo „dojemný příběh statečné babičky“. 

Než o věci vůbec začnete přemýšlet, moderátor vám už sdělil, jak se u ní máte tvářit. Stejná lest se schovává i v číslech, protože sdělení „zákrok přežilo devět lidí z deseti“ zní jinak než „jeden pacient z deseti zemřel“, ačkoliv popisují naprosto totéž. A když chce reportáž přitvrdit, sáhne po slově „masakr“ tam, kde by věcně stačil třeba „střet“.

Divadlo, které si neuvědomujete

Slova jsou přitom jenom polovina práce, druhou odvede zvuk a obraz. Pod smutné vyprávění se podloží tiché smyčce, pod kriminální kauzu zase temné basy a mozek dostane pokyn, jak se naladit, ještě než moderátor dořekne první větu. Podobně pracuje takzvaný reakční záběr, tedy okamžik, kdy kamera opustí řečníka a najede na sevřené rty svědka nebo slzu v oku pozůstalého.

Jeden detail uplakané tváře přesvědčí diváka rychleji než tři minuty čísel a faktů. Přidá se zpomalený obraz, ztišený hlas, soucitné přikývnutí a je vymalováno.

Čím temnější, tím sledovanější

Proč nás dostane spíš zlá zpráva než dobrá? Je to prosté, mozek bere každou hrozbu jako budíček, na špatnou novinku skočí dříve a nese si ji v hlavě mnohem déle než tu potěšující. Však to znáte sami, jedna ošklivá věta ve zprávách přehluší i deset příjemných. 

Nejsou to jen dohady. Odborníci prošli sto pět tisíc titulků a zjistili, že čím temnější slovo v nadpisu stojí, tím více lidí na článek klikne. Titulek se slovem o smutku táhne nejlépe, kdežto ten, který slibuje radost, si čtenáře najde hůř.

Zlá zpráva se zkrátka prodává lépe než hezká, a tak jí dostáváme naloženo až po okraj. Všimli jste si toho někdy?

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, psychologytoday.com, native.seznamzpravy.cz