Po 40 letech to konečně vyšlo najevo: Jeden z nejlegendárnějších kultovních filmů 80. let měl mít pokračování

Skoro čtyřicet let o tom nikdo neměl ani tušení. Jeden z herců si totiž vzpomínku na starý telefonát nechal celou dobu pro sebe. A až teď vyšlo najevo, že mu tehdy slavný režisér řekl, že kultovní snímek, který je dnes synonymem pro osmdesátková filmová léta, mohl vypadat dost jinak.

Zatímco některé příběhy se dočkají pokračování, jiné zůstanou jen u jednoho dílu. A u tohoto filmu nechybělo moc a všechno mohlo být jinak. Režisér a scenárista měl podle jednoho z hlavních hrdinů poměrně jasnou představu, jak slavnou pětici po letech znovu svést dohromady. Zůstalo to však jen u nápadu.

Telefonát s režisérem

V roce 1988, tři roky od premiéry filmu, už nebyli mladí představitelé začínajícími herci a z původně nenápadného snímku se stala velká věc, kterou si oblíbil celý svět.

Právě tehdy zatelefonoval režisér John Hughes herci Anthonymu Michaelu Hallovi, který si ve filmu zahrál šprta Briana. Do hovoru byl navíc přizván i herec John Candy.

Obyčejný telefonát tak trval několik hodin a probírali v něm všechno možné. Vzpomínali, a nakonec se řeč stočila k tomu, co by s hrdiny filmu mohlo být dál. Hughes totiž v té době vážně přemýšlel o tom, že natočí druhý díl.

Pětice už neměla být na střední škole

Pokračování Snídaňového klubu ale nemělo být stejné jako původní díl, tedy komedie s dospívajícími studenty ze střední školy, Hughes měl v hlavě podstatně dospělejší koncept. Počítal s tím, že se ústřední pětice potká zhruba po patnácti letech, tedy v době, kdy už jim bude skoro třicet let a každý z nich bude mít za sebou úplně jiné životní zkušenosti.

V původním Snídaňovém klubu byli Claire, Brian, Andrew, Allison a Bender jen typické středoškolské archetypy – princeznička, šprt, sportovec, podivínka a rebel. Stačila ale jedna sobota po škole a zjistili, že je spojuje mnohem víc než jen trest, kvůli němuž se ve škole sešli. Druhý díl mohl nabídnout skvělý pohled na to, co s jejich dospíváním a naivními představami udělal skutečný život.

Zda ale Hughes vůbec kdy sedl k psacímu stroji, dnes nikdo netuší. Hall přiznává, že neví, jak moc se režisér své představy držel. Mohl mít klidně rozpracovaný záměr, ale také jen teoretizovat a přemýšlet u jednoho nočního hovoru.

Z filmu se stala klasika

I bez chystaného pokračování se ze Snídaňového klubu stala naprostá ikona osmdesátých let. Příběh pěti studentů zavřených v sobotu po škole baví diváky i dnes. Ti, kteří nezapadají, šprty a premianty, kteří by o sebe za normálních okolností na chodbě ani nezakopli, totiž během pár hodin spojí něco, co funguje na filmovém plátně i v reálném životě.

S rozpočtem necelého milionu dolarů se z filmu stal obrovský pokladní trhák, který se mnohonásobně zaplatil. Jeho skutečný dopad se ale neměří jen vydělanými dolary. V roce 2016 byl snímek oficiálně zařazen do amerického Národního filmového registru mezi díla s největším kulturním a historickým významem.

Snídaňový klub tak k nesmrtelnosti žádnou dvojku vlastně nikdy nepotřeboval.

Dnes už se pokračování nejspíš nedočkáme

Se smrtí Johna Hughese v roce 2009 definitivně zhasla i naděje na to, že se o nápadech na druhý díl dozvíme více. Žádný scénář nebo náčrt děje se v jeho pozůstalosti nikdy nenašel.

O případném pokračování nebo předělávání se v Hollywoodu sice v průběhu let mluvilo několikrát, sama Molly Ringwald (představitelka Claire) ale byla k podobným snahám vždycky skeptická. Zároveň připomínala, že si Hughes žádné předělávky svých filmů nepřál. Stejně už by dnes (ani třeba před dvaceti lety, kdy režisér ještě žil) bylo téměř nemožné trefit atmosféru originálu.

Přesto má představa dospělé pětice po patnácti letech něco do sebe. My však nyní víme, že pokračování filmu nepřišlo a určitě už nepřijde v takové podobě, jakou měl Hughes v hlavě.

Máte filmy rádi? A chtěli byste vidět pokračování?

Zdroje: csfd.cz, filmstarts.de, deadline.com.