Psací stroj, na kterém jsme kdysi psali dopisy. Dnes stojí tolik, že by vám pomohl otevřít vlastní nakladatelství

Patřím ke starší generaci, takže jsem byla mezi studenty, kteří se na tomto stroji učili psát. Kdo jiný by tedy měl o tomhle mechanickém vynálezu vyprávět. Musím ale říct, že jsem s psacím strojem prožila velmi komplikovaný vztah. On mě neměl rád a já jeho také ne. Jenže jsme spolu museli nějak vyjít. A dnes stojí tolik, že by vám pomohl otevřít vlastní nakladatelství.

Na ekonomické škole jsme měli dvě děvčata, která psala jako blesk. A mně to tak dobře nešlo. Jim létaly prsty po klávesnici s neuvěřitelnou rychlostí a přesností. Já jsem se snažila držet krok, ale moje klávesnice měla jiný názor. Spíš jsem byla na úrovni kluků, kterým se také příliš nedařilo.

Spolužačky psaly jako blesk, já spíš jako hrom

Trefit se poslepu na příslušné klávesy nebylo tak těžké. Jenže někdy se stalo, že se jedním prstem zachytily klávesy dvě. To se ty kovové typy zvedly do výšky a zasekly se do sebe. Takže problém číslo jedna. Na chvíli jsem přestala být písařkou a stala se údržbářem. A to nemluvím o výměně špinavé černé pásky nebo o ručním řádkování. Moje vnučky už by si tento způsob psaní nedovedly představit.

Tři kopie a jeden překlep. Katastrofa

Ještě větší dobrodružství nastalo, když jsme měli vytvořit několik kopií najednou. Naskládali jsme do stroje tři nebo čtyři papíry a mezi ně kopíráky. Pak ale přišla ta těžší část. Člověk musel do kláves pořádně praštit, aby se text propsal až na ten poslední papír. A běda, když jsme se při tom spletli. Udělat chybu při psaní přes kopírák byla naprostá pohroma. Jednak se papíry nesměly ve stroji ani trochu posunout, aby text navazoval přesně tam, kde jste začali. Pak se musela každá jednotlivá kopie vygumovat. Ono to tedy stejně moc nešlo, zůstávaly tam šmouhy.

Později se objevily opravné papírky. Vložili jsme je pod kopírák, překlepli přes ně chybné písmeno a potom napsali správné. Ale stejně to nebylo dokonalé. U důležitého dokumentu často nezbylo nic jiného než papíry vyměnit a začít znovu. Když mi to nešlo na mechanickém, zkoušela jsem psát na elektrickém psacím stroji. Ani s ním se mi moc dobře nevedlo. Než jsem se stačila nadechnout, měla jsem jednoho písmenka celý řádek. Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech.

Pak ale přišly počítače a bylo po problému

Myslela jsem si, že se psát na stroji nikdy nenaučím a že budu tuhle činnost celoživotně naprosto nenávidět. Jenže pracujte v kanceláři bez psacího stroje… Pak se ale jednoho dne objevily počítače. Takové ještě předpotopní, žádná moderní PC. A já jsem objevila kouzlo psaní na stroji. Tedy na počítači. Rovněž jsem zjistila, v čem vězel můj problém. Nemám a nikdy jsem neměla potřebnou sílu v prstech. A počítač po mně nechtěl, abych do každého písmene udeřila jako kladívkem.

Takže jakmile jsem se dostala od mechanického stroje k počítači, prsty se rozběhly po klávesnici skoro samy a z psaní všemi deseti se stal doslova můj koníček. Najednou to šlo. Někdy si doslova potřebuji sednout ke klávesnici a aspoň chvíli něco psát. Což je poměrně zajímavý konec vztahu, který začal vzájemnou nesnášenlivostí.

Teď by se možná hodilo říci, že mě mechanické psací stroje sice pořádně potrápily, ale nezanevřela jsem na ně. Nebyla by to pravda. Zanevřela. A kdyby se nedostavil pokrok, nikdy by se ze mě nestala zdatná písařka, za kterou se už dávno považuji. To bych různé zápisy psala radši těsnopisem.

Psací stroje v hledáčku sběratelů jako kus historie

Podle titulku je vám jasné, že tento článek měl být vlastně o něčem jiném. O starých mechanických psacích strojích, které dávno z kanceláří zmizely, ale dnes dostávají druhou šanci. A o sběratelích, kteří po nich pátrají, kde se dá. Nikoli proto, aby se na nich naučili psát, ale protože se z nich mezitím staly cenné artefakty. Psací stroje nejsou jen staré krámy, které překážejí na půdě. Jsou to připomínky doby, kdy jsme ještě museli každé písmeno pořádně odpracovat. A byla by škoda, kdyby se po nich slehla zem a v muzeích zbylo jen pár fotografií.

Pokud vám tedy starý psací stroj z minulého století doma zahálí, nabídněte ho sběratelům. Ceny se obvykle pohybují od tisícovky do pěti tisíc. Ale taková starší kufříková Remingtonka by mohla vynést klidně 8 tisíc korun. A máte na malý notebook. Anebo krásně zachovalá Olympia z roku 1951 za 5 tisíc korun. Stejně jako u jiných předmětů z minulosti rozhoduje značka, stáří, model, zachovalost či vzácnost konkrétního kusu. Je-li stroj ještě funkční, jeho cena může být i několikanásobně vyšší.

Také si ještě pamatujete psaní na stroji?

Zdroje: Aukro, SBazar, PoznatSvět