Mají rodiče právo zakázat dětem, na co se budou v televizi dívat? Zjišťovali jsme, o čem mohou rozhodovat až do jejich 18 let

Tuhle hádku asi zažila spousta rodin. Dítě si pustí seriál, rodič přijde do pokoje, pár vteřin sleduje obrazovku a pak pronese větu, která spolehlivě zkazí večer: „Tohle okamžitě vypni.“ U osmiletého dítěte nad tím většina lidí příliš nepřemýšlí. Co ale patnáctiletý nebo sedmnáctiletý teenager, který namítne, že už přece není malý a rodič nemá právo rozhodovat o každém filmu, který sleduje?

Zajímalo mě, jestli české právo nějakou podobnou hranici vůbec stanovuje. Jestli například existuje věk, od kterého rodiče už nemohou zakázat horor, reality show nebo seriál určený dospělým. Mají tedy rodiče právo zakázat dětem, na co se budou v televizi dívat? 

Tak jednoduché to není

České televizní vysílání musí nezletilé chránit. Mezi šestou hodinou ráno a desátou večer nesmějí televize zařazovat pořady, které by mohly narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých.

U závažnějšího obsahu musí provozovatel použít další ochranná opatření. To ale rozhodně neznamená, že všechno vysílané před desátou večer je automaticky vhodné pro každé dítě.

Nakonec stejně rozhoduje domácnost

U malých dětí je podobné rozhodování většinou jednoduché. Rodič může určit, že se horor vypne, večer už se další díl seriálu pouštět nebude nebo že během školního týdne dostane televize prostor až po úkolech. Mnohem zajímavější je ale otázka, co se stane, když už doma nemáte osmileté dítě, ale téměř dospělého teenagera.

V šestnácti už to není stejné jako v šesti

Tady je podle mě nejzajímavější část celé věci. Rodičovské právo nezaniká ve chvíli, kdy dítě oslaví dvanácté nebo patnácté narozeniny. Zákon ale zároveň říká, že rodiče mají svou odpovědnost vykonávat v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.

Navíc před rozhodnutím, které se dítěte dotýká, mu mají dát možnost vytvořit si vlastní názor a ten při rozhodování zohlednit.

To ovšem neznamená, že patnáctiletý řekne „já s tím nesouhlasím“ a zákaz tím automaticky končí. Znamená to spíš, že s rostoucím věkem by se měla měnit forma rodičovské kontroly. U malého dítěte může fungovat jednoduché „tohle ne“. U sedmnáctiletého už dává větší smysl vysvětlit, proč konkrétní obsah rodiči vadí, a případně se domluvit na pravidlech.

Podobným směrem jde i současná American Academy of Pediatrics. Doporučuje nesoustředit se pouze na počet minut před obrazovkou, ale také na obsah, rodinné návyky a společnou komunikaci. Výzkumy citované AAP navíc naznačují, že u dospívajících mohou lépe fungovat pravidla vytvořená společně než čistě autoritativní zákaz.

Co když dítě zákaz prostě obejde?

Technicky dnes rodiče mají možností dost. Netflix dovoluje nastavit jednotlivým profilům věková omezení, zablokovat konkrétní pořady a profily chránit PINem. Google Family Link zase umožňuje u dětských zařízení nastavovat časové limity a spravovat dostupné aplikace.

Pokud dítě pravidlo ignoruje, rodič může přístup k zařízení nebo službě omezit. Z dlouhodobého hlediska bych ale stejně sázel spíš na kombinaci technického omezení a rozhovoru. PIN zabrání spuštění seriálu dnes večer. Nevysvětlí ale dítěti, proč rodiči určitý obsah vadí a podle čeho má jednou podobnou situaci samo posoudit.

UNICEF také doporučuje u mladších dětí rodičovské kontroly využívat. Současně ale zdůrazňuje společné používání technologií, rozhovor o nevhodném obsahu a postupné budování schopnosti dítěte rozhodovat se bezpečně samo.

Mohou rodiče televizi zakázat úplně?

Ani tady neexistuje pravidlo, že dítě musí mít například každý den nárok na hodinu Netflixu nebo televize. Rodiče doma mohou nastavit režim, v němž se obrazovky během týdne nepouštějí vůbec nebo jsou vyhrazené jen na určitou část dne. Otázkou už je spíš rozumnost takového pravidla.

Úplný zákaz může být u malého dítěte snadno proveditelný. U sedmnáctiletého, který používá notebook, telefon a sociální sítě, bude podstatně obtížnější nejen technicky, ale také výchovně. Čím je dítě starší, tím větší význam získává schopnost samo posoudit, co sleduje, místo toho, aby pouze čekalo na povolení rodiče.

U rozvedených rodičů může přijít pořádný zmatek

Co když matka seriál zakáže a otec ho dítěti během svého týdne bez problémů pustí?

Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům a zákon předpokládá, že ji vykonávají ve vzájemné shodě. Pokud se nedohodnou v podstatné záležitosti dítěte, může na návrh jednoho z nich rozhodnout soud. Mezi typické příklady patří otázky bydliště, vzdělání nebo důležité lékařské zákroky.

Jeden konkrétní seriál nebo večerní film už bude zpravidla spíš součástí běžného každodenního režimu domácnosti. V praxi tedy může nastat situace, kdy jsou u mámy pravidla přísnější a u táty volnější. Pro dítě to samozřejmě není ideální. Pokud se ale rodiče kvůli každému filmu začnou navzájem přetahovat, problém už dávno není v Netflixu.

V osmnácti se situace zásadně mění

Právo rodičů určovat pravidla tedy nekončí ve chvíli, kdy si dítě poprvé samo založí účet na streamovací službě. Zároveň ale není stejné u šestiletého dítěte a člověka, kterému za měsíc bude osmnáct. Právně rodičovská odpovědnost končí získáním plné svéprávnosti. Standardně k tomu dochází právě dosažením osmnácti let, výjimečně lze plnou svéprávnost získat dříve.

Do té doby mohou rodiče pravidla pro sledování televize nastavovat. Jen čím je dítě starší, tím méně by podle mě měla připomínat zamčený ovladač a tím více normální rozhovor dvou lidí o tom, proč má nějaká hranice vůbec smysl.

Co vy, hlídáte svým dětem, na co mohou koukat?

Zdroje: zakonyprolidi.cz, rrtv.gov.cz, publications.aap.org, unicef.org, help.netflix.com