Před 16 lety ho diváci v kinech ignorovali. Český film pak posbíral prestižní ceny a kritici se nad ním rozplývají dodnes

Některé filmy diváka do kina nepřitáhnou, i když se tvůrčí tým sebevíc snažil. V době premiéry se z nich stává naprostý propadák. Někdy jim ale sám čas udělá přátelskou službu. A zrovna k takovým patřil film, který šel do kin v únoru 2010. Celkově posbíral kolem 26 tisíc diváků a vypadalo to, jako by se celý národ domluvil, že zrovna tento snímek bude bojkotovat. Jedná se o film Radima Špačka Pouta.

A teď si to zkusme srovnat s filmy, na které se do kin valily davy: Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka pokořily milionovou hranici a staly se jediným českým filmem roku 2010, kterému se to podařilo. Kajínek se dostal téměř k 750 tisícům diváků. Vedle takových čísel působí návštěvnost Pout skoro jako počet lidí, kteří se dostaví na schůzi bytového družstva. Přesto pak český film posbíral prestižní ceny a kritici se nad ním rozplývají dodnes.

… a my jsme jen zírali…

Zatímco se diváci v kinech Poutům vyhnuli obloukem, kritici hovořili jinak. Kinobox tehdy uváděl hodnocení 88 procent a označil snímek za kritikou nejlépe hodnocený český hraný film roku 2010. Pouta získala při prvním ročníku Cen české filmové kritiky hned několik hlavních ocenění: za nejlepší film, za scénář a režii a za mužský herecký výkon a za objev roku pro Ondřeje Malého.

A tak se Pouta stala zvláštním případem, kdy se vkus národa naprosto rozešel s vkusem kritiků. Každý si šel svou cestou a oba byly přesvědčeni, že právě ta jeho je správná. Najednou se z filmu, který prošel kinem jako duch, stal titul, o kterém se mluvilo všude. Život filmových příběhů je zkrátka nevyzpytatelný.

Pět Českých lvů místo plných sálů

A potom přišli Čeští lvi. Česká filmová a televizní akademie Pouta ocenila hned pěti soškami. A to už je, panečku, filmová matematika, nad kterou zůstává rozum stát. V kině vás skoro nikdo nevidí, ale o rok později stojíte s pěti Českými lvy v náručí. To je něco podobného, jako by se mi na kompostu vysemenilo rajče a já z té rostliny pak získala větší úrodu než z těch ve skleníku.

Pouta nebyla film na jedno použití

Pouta nejsou veselá podívaná k popcornu. Děj se odehrává v normalizačním Československu v 80. letech a sleduje příběh příslušníka tajné policie, jehož osobní posedlost postupně ničí vztahy kolem něj, ale i jeho samotného.

Česká televize o snímku mluví jako 

„O thrilleru plném pocitu ohrožení. Normalizační minulost v něm přitom není žádnou nostalgickou pohlednicí, ale pořádně temným místem.“

A možná právě v tom byl zakopaný pes. V roce 2010 už měl divák na výběr. Do kina mohl na Ženy v pokušení, na Kajínka, na Kukyho a na celou řadu dalších filmů. A když už člověk vyrazí večer z domu, raději si koupí lístek na něco veselého, než aby si nechal naservírovat dvě hodiny normalizačního dusna. Tomu rozumím. Vždyť někdy máme starostí dost i bez toho, aby nám je ještě připomínalo plátno.

Některé filmy si musí na diváka počkat

Jenže právě Pouta ukazují, že posuzovat film podle prvních týdnů v kinech může být hodně ošidné. Kinobox je řadí sice mezi zapomenuté, avšak pozoruhodné české filmy a připomíná jejich vysoké hodnocení i pět Českých lvů.

Některý snímek dostane obrovskou reklamu, lidé na něj stojí fronty, koupí si předražené vstupenky a zakrátko si nevzpomenou, o čem to vlastně bylo. S filmem je to podobné jako s některými dalšími věcmi v životě. Člověk zkrátka často neví, co má před sebou. A ne všechno, co na počátku nemá úspěch, musí být nutně bezcenné. 

Stalo se vám někdy, že jste nějaký český film při premiéře úplně přehlédli a až po letech jste zjistili, o jaký poklad jste přišli?

Zdroje: Kinobox, ČSFD, ČeskáTelevize