Troškova komedie nejdřív bořila kinosály, pak ale přišla ostuda. Diváci jí vystavili jedno z nejhorších hodnocení

Před lety spatřil světlo světa film, který odstartoval celou ságu jedné rodiny a s ní i celé vesnice. Režíroval jej a spolupodílel se na scénáři Zdeněk Troška, jehož jméno ve světě kinematografie budí kontroverze. Dokáže totiž mistrně stvořit filmový fenomén, který diváci sice totálně rozcupují, ale při další repríze si jej znovu nenechají ujít.

Troškovy filmy nejsou, ruku na srdce, žádní adepti na Oscara. To ale jejich autora nikdy netrápilo, protože diváci je milují, což je pro Trošku důležitější ukazatel. A tak zatímco kritici lomili rukama nad úrovní humoru a chybějícím dějem, běžný český divák už stál frontu na lístky do kina.

Troškovy filmy s otazníkem

S vlnou nevole se potýkala už slavná trilogie Slunce, seno. První dva díly vznikaly ještě za minulého režimu pod dohledem cenzury. Troška ostatně vzpomínal, že mu schvalovací komise vyčítala hanobení socialistického lidu. Po uvedení prvního filmu měl být dokonce označen za škůdce národa a republiky.

Paradoxní je, že nápad na Slunce, seno, jahody se zrodil z jedné režisérovy provokativní poznámky. Na každoroční schůzi na Barrandově se řešilo, proč se do československých kin dovážejí laciné italské komedie. Troška se tehdy ozval: „Proč nám sem podobné filmy vozí, vždyť takovou kravinu si můžeme natočit i sami!“ Tehdejší ředitel ho vzal za slovo a vybídl ho, aby tedy nějakou natočil.

Troška oprášil školní scénář s názvem Ta naše vesnička česká, který původně zamýšlel jako pětapadesátiminutový absolventský film. Společně s Petrem Markovem jej přepracoval do celovečerní podoby a při psaní čerpal z vlastního dětství v Hošticích. Z údajné „kraviny“ se nakonec stal fenomén, který v kinech vidělo téměř tři a půl milionu diváků. Režisér tak vlastně splnil přesně to, co na barrandovské schůzi slíbil, a natočil jednoduchou domácí komedii, na kterou lidé skutečně přišli.

Ví, co na diváky funguje

O dvacet let později Troška podobný úspěch zopakoval. Tentokrát vyměnil skutečné Hoštice za fiktivní Kameňákov a místo souvislého příběhu poskládal film ze známých anekdot. Hlavními postavami se stali policejní náčelník Pepa Novák, jeho manželka Vilma a jejich děti.

První Kameňák vstoupil do kin v roce 2003 a přilákal přes 417 tisíc diváků. Kritici ho přitom doslova roznesli, Mirka Spáčilová mu udělila deset procent a napsala, že Kameňák je jiný především proto, že to vlastně není film.

Čísla z pokladen jsou ale to, co tvůrce filmů zajímá, nikoli názory na internetu, a tak hned o rok později následoval další Kameňák, na který přišlo více než 400 tisíc lidí. Také dvojka dostala od Spáčilové deset procent, divákům ale vtipy v podání známých herců stále stačily. 

Třetí díl narazil

Nic tak nebránilo vzniku třetího dílu, který do kin dorazil v lednu 2005. Hlavní zápletka se točila kolem fotbalu. Podnikatel Kohn v podání Josefa Laufera se vsadil se svou tchýní, čí mužstvo zvítězí. Mezi částmi zápasu opět nechyběly partnerské trable Novákových a další anekdoty.

Na Kameňák s pořadovým číslem 3 přišlo přibližně 201 tisíc lidí. O vyložený kasovní propadák nešlo, protože podobnou návštěvnost by řada českých filmů brala jako významný úspěch. Ve srovnání s předchozími díly to byla ale sotva poloviční návštěvnost. A diváci této komedii vystavili jedno z nejhorších hodnocení.

Spolu s výdělky z kin tedy klesalo i hodnocení. První Kameňák má na ČSFD hodnocení 29 procent, druhý 23 a třetí rovných dvacet a patří tak mezi filmy s nejhorším hodnocením celé databáze. „Scenáristická bezradnost je zde znát víc než předtím,“ myslí si například uživatel s přezdívkou Tosim. „Jestliže se tyhle filmy líbí lidem v mém okolí, tak jsem asi na špatné planetě,“ souhlasí KarelR s jinými negativními komentáři.

Lidé Troškovy filmy přesto milují

Přesto se najdou tací, kdo třetí díl hodnotí kladně. „Řada gagů se minula účinkem, anebo ještě lépe, neměly ve filmu vůbec být, ale zase tak hrozné to nebylo,“ napsal například kingik. Je to takový kameňákovský paradox. Ani četná kritika ale nic nezměnila na tom, že film byl v kinech opakovaně úspěšný a první díl dokonce lámal návštěvnické rekordy.

Navzdory tomu série Kameňáků neskončila a po osmileté pauze přišel do kin čtvrtý díl a po něm pátý, Vánoční Kameňák. Za nimi už ale Troška nestál. Kameňák dodnes žije v televizních reprízách a Václav Vydra později prozradil, co se během natáčení odehrávalo mimo kamery. Pěti celovečerních filmů dosáhne v kinematografii jen málokterá série. Stejný počet mají také Bastardi, rekord ale drží Básníci se šesti díly.

Patříte mezi diváky, kteří se při repríze Kameňáku usadí do křesel nebo byste Kameňákov nejradši vymazali z filmové mapy?

Zdroje: Naposlech, ČSFD, iDnes, Kinomaniak