Seriál starý 49 let měl zapadnout v ČSSR. Některé scény ale připomínají dnešní supermarket před slevovou akcí

Bývaly časy, kdy se celá republika scházela u obrazovek kvůli jedné jediné prodavačce. Regály se v jejím obchodě prohýbaly pod dobrotami, personál rozdával úsměvy a lidé u pokladen se k sobě chovali mile a s úctou. Znělo to jako pohádka a v jistém smyslu tomu tak opravdu bylo. 

Přitom tenhle televizní trhák málem vůbec nevznikl a jeho tvůrci dostali shora nečekaně ledovou sprchu.

Seriál z roku 1977 nabízí spoustu zajímavostí

Psal se prosinec roku 1977, když do československých domácností poprvé vešla usměvavá prodavačka Anna Holubová. Dvanáctidílný příběh rozvedené ženy z pražské samoobsluhy napsal Jaroslav Dietl, dvorní scenárista tehdejší televize a zároveň autor Nemocnice na kraji města. 

Do režisérského křesla usedl osvědčený Jaroslav Dudek. Diváci si nový seriál zamilovali tak rychle, že se z něj během pár týdnů stal nejsledovanější pořad celého roku. Posledních sedm dílů navíc běželo v rychlém sledu od Štědrého dne až do konce prosince, takže se u nich sešla prakticky celá země. 

O hlavní hrdince, kterou ztvárnila Jiřina Švorcová, se pak mluvilo doslova všude.

Po roli toužila hrát nejedna herečka

Dietl psal postavu Anny původně pro úplně jinou dámu, a to pro Jiřinu Bohdalovou, přičemž se chvíli uvažovalo také o Janě Hlaváčové. Nakonec ovšem přišel pokyn shora a hlavní roli musela dostat Jiřina Švorcová, členka Ústředního výboru KSČ. Tvůrci to přitom neměli lehké ani v jiných momentech. 

Když totiž hotový námět nabídli televizi, dostalo se jim odpovědi, že si ho nikdo neobjednal. Teprve s jasným vzkazem, že buď bude hrát Švorcová, nebo nebudou žádné peníze, se natáčení konečně rozjelo.

Natáčelo se v opravdové prodejně, jenže v pekelném vedru

Na pražském Smíchově, konkrétně na náměstí 14. října, stála provizorní samoobsluha, kterou postavili během opravy staré tržnice. Ve chvíli, kdy se rozběhly kamery, už krám veřejnosti nesloužil, a tak dostal štáb k dispozici hotový, kompletně zařízený obchod. 

Háček byl v tom, že se pod plochou střechou nedalo v létě pomalu ani dýchat, teploměr totiž klidně ukazoval ke čtyřiceti stupňům. Úlevu hledali herci venku ve stínu statné olše, jenže na jejich nákladné kostýmy odtud padali broučci, a tak je kostymérky pokaždé rychle poslaly zpátky do parna.

Proč přeplněné regály působí tak povědomě?

Seriálová sámoška přetékala vším, po čem se tehdy mohlo obyčejnému člověku leda tak zdát. K vidění tu byly komíny konzerv, bedny sezónního ovoce, kaviár, vonící uzeniny i pěkně naskládané lahůdky. Zkrátka nám byl prezentovaný ráj, který s realitou konce sedmdesátých let neměl skoro nic společného. 

Filmový historik Pavel Taussig proto seriál zařadil mezi díla, která nehlásají ideologii nahlas, ale vpouštějí ji do děje jaksi po špičkách. Některé scény opravdu připomínají dnešní supermarket před slevovou akcí. Zaměřte se na ty nabité regály a mačkanice zákazníků, kteří se sápou po vytouženém zboží. Nákupní horečka zkrátka nezná dobu ani režim.

Skutečnost byla úplně jiná než v TV

Realita se od té televizní pohádky dost lišila. Když se náhodou objevily mandarinky, rodina se mohla modlit, aby na ni zbylo alespoň pár kousků. Banány, pořádný toaletní papír nebo kvalitní maso patřily k takzvanému úzkoprofilovému zboží, které se mihlo v regálech a bylo raz dva pryč. 

Kdo chtěl mít doma nedostatkovou vzácnost, musel ji obvykle sehnat „pod pultem“, za protislužbu nebo výměnou za jiný poklad. 

Švorcová si stála za svým

Hlavní hvězda seriálu se kritice bránila až do konce. Nepopírala, že banány ani kaviár nepatřily k úplně běžnému zboží, tvrdila ale, že humrové konzervy se daly pořídit za pár korun a červený kaviár skoro za babku. 

Podle ní v prodejně nebylo nic, co by se nedalo koupit i jinde, byť třeba ne pořád. Ke svým argumentům ráda dodávala, že tehdy aspoň nebyli nezaměstnaní, a ať si každý srovná sám, co je vlastně horší.

Sledovali jste Ženu za pultem, anebo jste tento seriál nikdy neviděli?

Zdroje: plus.rozhlas.cz, medium.seznam.cz, csfd.cz