Československá pohádka se stala světovým hitem. V zahraničí si ji pouštějí častěji, než ji vysílá Nova s Primou dohromady

Československé filmové pohádky neohromovaly rozpočtem ani digitálními triky, a přesto si člověka získaly během několika minut. Byly to poctivě vystavěné příběhy s nádhernými kulisami, kostýmy, hudbou i hereckými výkony, které dodnes obstojí vedle mnohem dražších zahraničních produkcí.

Stačí si vzpomenout na Pyšnou princeznu, Princeznu se zlatou hvězdou na čele, později Šíleně smutnou princeznu, Jak se budí princezny nebo Honza málem králem. Každá z nich vytvořila svůj vlastní pohádkový svět, do něhož se diváci dodnes rádi vracejí. A nejedna československá pohádka se stala světovým hitem.

Příběhy nejen pro děti

Naše pohádky nejsou jen výsadou dětských pokojíčků. Stejně ochotně se na ně dívají rodiče i prarodiče. Když se v televizi objeví některý z těchto klasických pohádkových snímků, málokdo odolá. To se před obrazovkou sesedne celá rodina. Nevadí nám, že jsme stejnou pohádku viděli už desetkrát. Rádi si ty chvíle prožijeme po jedenácté.

Najednou znovu slyšíme známé melodie a dialogy. A usadí se v nás pocit, že jsme se na chvíli vrátili do časů, kdy největším problémem bylo, jestli princ stihne princeznu zachránit před západem slunce.

Když české filmové kouzlo překročilo hranice

Musím říct, že jsem si dlouhá léta myslela, že naše pohádky milujeme hlavně my, Češi. Teprve později jsem zjistila, že stejnou radost z nich mají a našemu pohádkovému vyprávění rozumějí i diváci stovky kilometrů od našich hranic. I tam se nám podařilo pohádkové kouzlo rozšířit. Třeba v Německu, Polsku, Norsku či v dalších evropských zemích se z některých staly doslova kultovní snímky. Tamní diváci je často znají stejně dobře jako my a některé televizní stanice je pravidelně zařazují do svátečního programu už několik desetiletí.

Pohádky, zejména ty naše filmové, jsou nejen náš kulturní rituál, ale zároveň i exportní artikl. Československé pohádky totiž dokázaly něco, co se podaří jen málokterému filmovému žánru: překročily hranice i generace. Zásluhu na tom má především dar našich autorů a herců vyprávět pohádkové příběhy tak, aby byly srozumitelné napříč různými kulturami. Troufnu si říct, že československé pohádky si získaly zahraniční publikum dávno předtím, než svět začaly zaplavovat digitální fantasy velkofilmy.

Pohádka Princ a Večernice nezestárla

Československé pohádky tedy získaly obdiv i v cizině. Nejde však jen o legendární Tři oříšky pro Popelku. Podobně je na tom pohádkový příběh Princ a Večernice, který se promítal a vysílal v řadě evropských zemí. Diváci v Německu, Polsku i dalších státech ho mají rádi stejně jako my. Václav Vorlíček totiž natočil pohádku, která nestárne. Nabízí dobrodružství, humor i romantiku. Nadčasová je i galerie postav: Slunce, Měsíc, Větrník nebo Mrakomor dodnes patří k tomu nejlepšímu, co česká pohádková tvorba nabídla.

Stačí otevřít dvířka do pohádkového království a mně vůbec nepřipadá divné, že Slunce a Měsíc chodí po světě jako lidé. V pohádce totiž logika nemá mít poslední slovo. Tam vždycky vítězí fantazie. I já potřebuji slyšet, že dobro nakonec zvítězí, i když mu osud hází pod nohy jeden klacek za druhým. Pohádkám věří nejen děti. I my, dospělí, se občas potřebujeme oprostit od běžných každodenních starostí a doufat, že vše se v dobré obrátí, i když to zpočátku vypadá všelijak.

Kouzla bez počítačů

Občas pohlédnu také na některou dnešní fantasy podívanou. Obrazovka se třese pod náporem digitálních draků, kouzelných portálů a explozí, které by zbouraly půlku galaxie. A přesto po dvou hodinách zapomenu na všechny postavy i na příběh. Jestli tam tedy nějaký byl. Ale možná ho už ve svém věku nedokáži rozpoznat. Ovšem kolikrát ve snímku něco vybuchlo, si pamatuji dokonale. A pak si pustím Prince a Večernici. Mraky jsou z papíru, kouzla vznikala pomocí jednoduchých triků, které by dnešní počítač vytvořil za tři minuty.

Tenkrát se totiž netočilo tak, aby efekty zastínily příběh. Efekty mu jen pomáhaly. Tvůrci museli spoléhat na nápaditost, kameru, hudbu a poctivou práci rekvizitářů, kostymérů i maskérů. Když měl přijít zázrak, nevytvořil ho software. Vymysleli ho lidé. A svůj díl práce odvedli i herci. Jen si vzpomeňte, kdo v této pohádce z roku 1978 hrál: Vladimír Menšík, Radoslav Brzobohatý, František Filipovský, Libuše Šafránková, Zlata Adamovská a další naši přední umělci. Na ČSFD má pohádka hodnocení 76 %.

Když dnes běží nějaký dokument z natáčení starých pohádek, vždycky si uvědomím, kolik šikovných lidí za nimi stálo. Dnes se na jejich práci dívá nejméně třetí generace diváků. Která československá pohádka je vaše nejoblíbenější?

Zdroje: ČSFD, Deník, TrendySvět