Hudební svět navždy opustil milovaný český zpěvák. Jeho písně zpívalo celé Československo

Jsou zpěváci, kteří zaplní haly, a jsou zpěváci, kteří zaplní srdce. Ten, kterého si dnes připomeneme, patřil k těm druhým. Jeho hlas nebyl žádnou drsnou bouří. Měl v sobě měkkost, jako když nám maminka zpívala ukolébavky.

Narodil se v roce 1944, tudíž je jasné, že ho znají spíš lidé od padesátky výš. Zpíval o lásce, ale i o obyčejných věcech, které tvoří náš svět. Jeho písně byly melodické a laskavé. Takové, které si člověk pouštěl skutečně pro potěšení. V dnešním hektickém a hlasitém světě by se tento zpěvák možná vůbec neprosadil. Pro současnost by byl asi příliš něžný. Jak zpěvem, tak vystupováním.

Pedagog s mikrofonem v ruce

Nicméně ve své době se stal součástí hned dvou generací. Jeho písně zněly z rádia vedle Gotta, Matušky a Neckáře. Stačilo pár tónů a nám bylo hned veseleji. Jako by jeho písničky i celkový projev byly lékem na smutek a špatnou náladu. Tím zpěvákem byl Pavel Novák. Jeho hlas lidé poznali ihned. A jeho písně nebyly hitem jediné sezony, ale staly se součástí českého hudebního fondu.

Pavel Novák vystudoval biologii a tělesnou výchovu. Takže kdyby osud rozhodl jinak, mohl klidně zkoumat buňky pod mikroskopem nebo učit děti házenou. Naštěstí si ho hudba našla dřív, než stačil vykročit na cestu pedagoga či vědce. Jeho hudební cesta nezačala na velkém pódiu, ale v přerovských sálech, kde se jazz mísil s vůní dřeva a starých židlí. A když později spoluzakládal Synkopy, to už se řadil mezi nejvýraznější zpěváky své generace. Přestože byl Pavel velmi populární, nikdy nevyměnil svůj domov za lesk velkoměsta a zůstal věrný Přerovu.

Nechtěl slávu, jen své publikum

Písně jako Vyznání, Pihovatá dívka, Nádherná láska nebo Morava se staly hity, které nezestárly ani po desetiletích. Nebyly postavené na žádných speciálních efektech, ale uměly vzít za srdce. Nebyl typem zpěváka, který by se dral divoce dopředu. Dobře věděl, že hudba nemusí být hlasitá, aby byla slyšet. Jeho koncerty měly atmosféru, kterou dnešní doba už skoro nezná — klid, úsměv, dobrá nálada. Jeho kolegové o něm říkali, že byl „gentleman české pop-music“. Nepotřeboval být slavnou hvězdou, jen chtěl zpívat pro lidi.

Nemoc jako silný protivník

Na přelomu tisíciletí však vstoupil do jeho života těžký protivník, kterého nelze přezpívat, ba ani překřičet. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu. Následovaly operace, léčba a dlouhé roky, během nichž se střídala naděje s obavami. Nemoc nikdy neskrýval. Naopak. O svém zdravotním stavu dokázal mluvit otevřeně. Věřil totiž, že tak může dodat odvahu lidem, kteří procházejí podobnou životní zkouškou.

Sám byl velmi statečný, dokonce ani nepřestal zpívat. Stál před publikem, dokud mu to síly dovolily. Na koncertech rozdával úsměvy, přestože si v sobě nesl spoustu bolesti. A tak mě napadá, že největší statečnost nespočívá v tom, že se člověk s nemocí pere ze všech sil, ale že se jí nenechá připravit o důstojnost. A to Pavel Novák dokázal.

Poslední potlesk

V únoru roku 2009 však přišla zdrcující zpráva. Ve věku čtyřiašedesáti let Pavel Novák svůj boj s tou zákeřnou potvorou prohrál. Jeho odchod zasáhl nejen rodinu, ale i kolegy z hudebního světa a tisíce lidí, kteří na jeho písních vyrůstali. Najednou jako by česká hudba přišla o jeden ze svých jedinečných hlasů. Ale prázdno po něm nezůstalo. Zůstala po něm výrazná stopa. Ne taková, která plní titulní stránky novin. Ale taková, která zůstává ve vzpomínkách a zapisuje se do lidských duší.

Zůstaly i jeho písničky, které si dnes můžeme pustit, kdykoliv se nám po nich zasteskne. Lidé totiž neodcházejí ve chvíli, kdy se nad jejich rakví zavře víko. Ale teprve tehdy, když na ně přestaneme vzpomínat. A na Pavla Nováka se vzpomíná dodnes.

Jaká písnička patří mezi vaše nejoblíbenější?

Zdroje: CNNIPrima, Wikipedia, AHAOnline