Slavný český herec si nemůže vynachválit odchod do důchodu. Ženy a dívky pláčou smutkem, ale on si žije jak král

Hlas, který provázel dětstvím každého Čecha narozeného mezi sedmdesátými a devadesátými lety, patří člověku, který dodnes nezahálí. Je mu osmdesát tři let, stále aktivní a na důchod si nestěžuje, přestože o jeho výši nemá ani ponětí. 

Než prozradíme jméno, zkuste si vzpomenout na hlas, který vám četl pohádky z televize, namluvil králíky z klobouku a provázel vás večerníčky dřív, než jste se naučili číst. Hlas, bez kterého by Maxipes Fík byl jen kresleným psem bez duše a Bob s Bobkem jen dvěma průměrnými králíky.

Je to Josef Dvořák, jeden z nejpracovitějších a nejrozmanitějších herců, jaké česká televizní říše kdy měla. Nyní je to důchodce, pradědeček a člověk, který bere věk jen jako číslo, které ho nijak zvlášť neomezuje a rozhodně kvůli němu nehodlá nečině sedět doma.

Dvořák říká, že nepřemýšlí o tom, kolik mu je, a prostě dělá to, co ho baví, dokud mu to zdraví dovolí.

Od automechanika k vodníkovi

Josef Dvořák se původně vyučil automechanikem v Kadani a k herectví přišel oklikou přes ochotnické divadlo. K hraní ho přivedli blízcí z rodiny, kteří sami ochotničili, a mladý Josef rychle zjistil, že jeviště mu sedí víc než servis aut.

Nejprve působil v Kladivadle v Ústí nad Labem, kde si ho všiml Jiří Suchý. Když se divadlo po roce 1968 rozpadlo a Dvořák stál před zavřenými dveřmi jako jeho poslední ředitel, Suchý mu nabídl místo v Semaforu. Dvořák ten večer přišel jako člověk, který právě odevzdal klíče od svého divadla, a odešel s angažmá v jedné z nejslavnějších pražských scén. V Semaforu nakonec strávil přes patnáct let.

800 televizních pořadů

Dvořák odhaduje, že za svou kariéru vystoupil přibližně v osmistech televizních pořadech. To zahrnuje pohádky, seriály, zábavné pořady, moderování, večerníčky a dabing. Den, kdy šel podepsat důchodové papíry, byl podle jeho slov hrozný. 

Na úřadě chtěli vědět, kde celý život pracoval, a on zjistil, že z tolika let si v tu chvíli vybaví překvapivě málo. Pak si ale na důchod zvykl a přestal ho brát jako prohru. Bere ho jako další kapitolu, ne jako konec knihy.

Kolik přesně dostává, Dvořák neprozradil a přiznal, že to ani pořádně neví, protože finance v domácnosti spravuje jeho manželka Jája. Ta má na starosti prakticky vše, ať už jsou to úřady, rodina nebo rodinný rozpočet. Dvořák to říká s evidentní úlevou v hlase.

Čtvrtá manželka stojí stále po jeho boku

Josef Dvořák je počtvrté ženatý a s Jájou podle vlastních slov našel stabilitu, která mu dřív chyběla. Ona stíhá to, co on nestíhá, vnoučata, pravnouče, rodinná setkání, formuláře a vše, co vyžaduje trpělivost a systematičnost. 

Roli dědečka Dvořák zvládá po svém, tedy tak, že ji přenechává manželce. Jája se stará o vnoučata, pravnouče a rodinný klid, on hraje tenis a jezdí na chalupu. Zní to jako dokonalá dělba práce a Dvořák to tak zjevně bere. Žít skromně se Dvořák naučil v dětství a tohoto návyku se drží celý život. 

Zdražování energií a platební šoky, které roky trápily české domácnosti, ho nijak zvlášť nevyvedly z míry. Byl vychován k tomu, aby se vždy spokojil s tím, co má.

Čochtan, který nezahálí

Slovo čochtan si Dvořák vysloužil desítkami rolí a divákům přirostlo k srdci. Skutečný Dvořák je ale pravý opak toho, co slovo evokuje. V osmdesáti třech letech stále vyjíždí s Divadelní společností Josefa Dvořáka, kterou založil v roce 1990, na zájezdová představení po celé republice.

Pořad Šmátrání v paměti, kde před diváky loví vzpomínky z desetiletí herecké práce, objíždí česká a slovenská města a sály se plní. Dvořák v těchto pořadech vytahuje příběhy, které by vydaly na několik knih, a tři z nich skutečně napsal.

Šmátrání v paměti vydal v roce 1996, Vzpomínání v roce 2006 a Netahej čerta za vousy v roce 2008. 

Zdroje: csfd.cz, metro.cz, medium.seznam.cz