Krásy pobrala za dvě, rozumu jí scénář moc nenadělil. Češi ji přesto milují už od roku 1936, kdy se objevila ve filmu Uličnice

Byla to tvář, po které se v hledišti otáčely všechny hlavy, i když kritici nad jejími filmy často ohrnovali nos. Na plátně rozdávala úsměvy o sto šest, pletla páté přes deváté a nechávala za sebou zmatek. Půvabná slečna se přitom k filmu dostala skoro náhodou, tedy spíš omylem.

Jediná role z ní během chviličky udělala miláčka všech kinosálů v zemi. 

Národ, který odjakživa zbožňuje poplety, ženy i muže

Čím větší nešika taková filmová dívčina je, tím spíš ji chceme pohladit po vláskách. A jedna dáma z předválečných let ovládala typ půvabné popletky opravdu dokonale. Než zazářila na plátně, stala se tahle temperamentní dívka Miss v Plzni. 

K herectví ji nedovedla ctižádost, ale tak trochu štěstí a shoda okolností v zákulisí divadla Vlasty Buriana, kde nejprve jen klapala na psacím stroji. Z ničeho nic jednou zaskočila za nemocnou kolegyni přímo na jevišti a někde se uvádí, že kvůli nervozitě pletla slova, a tak představení nedopadlo úplně nejlépe.

Sál to ovšem pochopil jako dokonale sehranou komiku a zahrnul ji ovacemi, po kterých už měla ke slávě celkem dobře nakročeno.

Kritici protáčeli panenky, kina přesto praskala ve švech

Odborná kritika k ní byla nemilosrdná a stěžovala si, že Ferbasová umí prý jen jedno, totiž rozjívenou uličnici, a dál se nehne. Obecenstvo v sálech ovšem takové výhrady neřešilo a chtělo vidět přesně tuhle rozdováděnou slečnu. 

Režiséři v ní navíc našli náhradu za Annu Ondrákovou, která si zrovna odskočila točit za hranice do Německa. Zatímco recenzenti tedy nesouhlasně kroutili hlavou, pokladny kin cinkaly penězi a její popularita den ode dne rostla.

Řeč je o Věře Ferbasové, rodačce ze Sukorad u Hořic a jedné z nejmilovanějších tváří prvorepublikového filmu. Rolí, díky níž ji Češi milují už od roku 1936, byla hlavní postava v komedii Uličnice z roku 1936, kterou natočil režisér Vladimír Slavínský podle úspěšné operety Járy Beneše. 

Hraje v ní osmnáctiletou dívku zamilovanou až po uši do slavného letce, kvůli němuž vymyslí kdejakou lest, jen aby mu byla poblíž. Z plátna se linula písnička Já mám devět kanárů, kterou si pak broukala snad celá republika. Během pár týdnů byla z Ferbasové nová filmová oblíbenkyně celé země a za rok 1936 si vysloužila hned několik odborných ocenění.

Na kontě měla celou řadu filmů

S režisérem Slavínským, který ji objevil, natočila kolem dvaceti snímků a téměř v každém opakovala podobný typ rozjívené slečny. Po jejím boku stály opravdové legendy, od elegantního Oldřicha Nového přes komika Jindřicha Plachtu až po koktajícího Ladislava Peška. 

Ať už kritici psali cokoliv, Ferbasová zůstávala srdcovkou obecenstva a lidé se na její veselohry vraceli znovu a znovu. Kdyby to tak vydrželo, mohla mít jednu z nejzářivějších kariér své generace. Jenže přišla válka a s ní tlak, aby české filmové hvězdy točily i pro německé, tedy nacistické publikum. 

Ferbasová se roku 1941 provdala za architekta Josefa Pálku, po boku Vlasty Buriana stihla ještě snímek Zlaté dno a pak se z vlastní vůle stáhla do ústraní. Raději se vykašlala na slávu i pohádkové honoráře, než aby propůjčila svůj úsměv okupantům.

Vila fuč a herečka zapomenutá

Za tak statečný postoj se jí svět nicméně neodvděčil. Po únorovém převratu ji komunistický režim připravil o přepychovou vilu a bývalou hvězdu odsunul na okraj. K plátnu se sice ještě párkrát vrátila, třeba v pohádce Dařbuján a Pandrhola, ale na předválečnou slávu už nikdy nedosáhla. 

Když jí v roce 1973 zemřel manžel, který držel v rukou rodinné finance, ocitla se v nich ztracená, důvěřovala nesprávným lidem a nakonec přišla o dům. Poslední léta dožila osaměle v maličkém bytě a odešla ve věku nedožitých třiašedesáti let v roce 1976.

Který film s Věrou Ferbasovou máte nejraději vy?

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, stoplusjednicka.cz