Máte doma starý nábytek? Za jeden jediný kus vám v aukci zaplatí 250 000 Kč

Když si uvědomíme, kolik cenného jsme po rodičích a prarodičích vyházeli, možná by nám ukápla i nějaká ta slzička lítosti. Jenže rozhodování ve chvíli, kdy nám spadne do klína dědictví, není úplně jednoduché. Většinou už máme zařízenou svou vlastní domácnost, vlastní styl a představu o tom, co je moderní. A věci po předcích nám připadají zastaralé a nepraktické.

A také to nemáme kde skladovat. Někdo bydlí v bytě a nemá místa nazbyt. Pokoje jsou malé, sklep vlhký, půda neexistuje. A ti, co mají vlastní dům, mívají dost vlastních krámů k vytřídění. A tak se z nabytého majetku něco prodá za pár šupů, něco rozdá, ale většina se stejně odveze do sběrného dvora. Obzvlášť, když chceme nemovitost prodat a potřebujeme ji co nejdřív vyklidit.

Jak jsme se zbavovali cenných věcí

Po předcích je možné najít skutečně všechno. Každá domácnost zůstává většinou zařízená až do posledních dní svého majitele. Když si tedy představím, že člověku spadne do klína vlastně ještě jeden kompletně zařízený příbytek, není divu, že se toho snaží zbavit. A ponechá si jen pár dekorativních drobností na památku. Jenže právě v tom vyhozeném nebo prodaném za pětistovku se často skrývaly poklady. My jsme je vyhodili s lehkostí, s jakou se zbavujeme starých novin.

Dnes je mezi sběrateli zájem o všechno: starožitné kousky, vintage nábytek, retro spotřebiče, porcelán, sklo, hračky… Ani se mi to dál nechce vyjmenovávat. A klidně bych mohla pokračovat radiogramofony, přejít na příbory a skončit u vánočních ozdob či u starých obalů od čokolád. A my jsme tohle všechno vyhazovali na tuny.

Kdybychom jen trochu počkali…

Kdyby existovala statistika toho, kolik věcí Češi vyházeli ve dnešních sběratelských cenách jen za druhou polovinu 20. století, ekonomům by se zatočila hlava a už by to nerozdýchali. Protože zatímco nové generace se snaží mít domácnost moderní, svět se zamilovává do toho, co má příběh, duši a patinu.

Stačilo mít tenkrát malý skládek. Nebo garáž. Nebo aspoň krabici, do které bychom uložili pár kousků, které nám tehdy připadaly jako harampádí. Starý nábytek z masivu se dnes prodává jako mid-century modern čili nábytek z poloviny století, staré lampičky designeři považují za ikonické. Porcelán se draží za částky, za něž bychom si za ně koupili luxusní dovolenou. A starý ubrus? Ten byste klidně prodali jako interesantní textilii s příběhem.

Proč jsme to dřív neviděli?

Možná proto, že jsme chtěli začít znovu, a hlavně po svém. Anebo jsme měli pocit, že nám minulost překáží. A chtěli jsme mít vše moderní, nové a voňavé. Kdo by tenkrát tušil, že přijde doba, kdy se retro stane módou a zájmem sběratelů, vintage symbolem vkusu a všechno, co jen trochu vypadá jako starožitnost, investicí?! Dnes se na to díváme jinak, ale někdy nás pořádně píchne u srdce. A není to z nostalgie.

Když se dívám na online bazary, aukce a sběratelské skupiny, jsou tam předměty, které kdysi bývaly v každé druhé domácnosti. Sběratelé se o ně přímo přetahují. A nejen oni. Lidé přišli retro a vintage designu na chuť.

Jak jeden ušák všechno změnil

I já sama musím uznat, že moderně zařízený byt, doplněný vhodně zvoleným retro kouskem nebo starožitností, dostane najednou šmrnc. Když jsem tohle pochopila, koupila jsem si do stylově i barevně sladěného obýváku ušák jiné barvy a jiného stylu. A ten pokoj se najednou rozzářil a jako by ožil. Předtím to bylo jen hezké zařízení, ale teď to má opravdu duši. Konečně jsem pochopila, co to znamená…

Místo toho, abych v ušáku seděla, sedím raději na židli v jídelně a vychutnávám si nový vzhled místnosti. A napadá mě, že jsme v dobách dávno minulých nebyli k estetickému cítění vedeni. Někteří z nás se k němu časem a zkušenostmi propracovali, jiní nikoliv.

Nevyhazovali jsme předměty, ale i historii

Když se člověk po letech ohlédne, začne mu docházet, že jsme možná nevyhazovali jen staré haraburdí, ale i kus vlastní historie. To, co nám kdysi připadalo obyčejné, se dnes vrací jako hvězda aukcí. Kdo ví, kolik pokladů nám prošlo rukama, než jsme to pochopili.

Zde je taková malá inventura národního zapomnění, ale i poučení. A třeba příště, až budeme třídit věci po někom blízkém, si dvakrát rozmyslíme, co patří do popelnice a co do budoucnosti. A třeba právě nějaká věc udělá obří radost.