Na Primě se z běžné debaty během chvíle stala ostrá přestřelka. Jedna věta o prezidentovi odstartovala hádku ve studiu

Občas sleduji televizní debaty našich politiků. Musím se však přiznat, že čím dál méně. Uvědomila jsem si totiž, že většinou se stejně nic konkrétního nedovím. A to, jak jedna strana hází vinu za špatné hospodaření státu na druhou, anebo jeden druhému nadává, to už jsem slyšela mnohokrát. Tak proč u toho znovu ztrácet čas?

Mám ještě jeden důvod: vadí mi nekultivované vystupování některých politiků. Řekla bych, že jako diváka a voliče mě dokonce uráží. Nečekám žádné přátelské objímání, ale základní slušnost snad ještě není tak vysoký požadavek.

Divák a volič chce řešení, nikoli hádky

Myslela jsem si, že televizní debaty mají být místem, kde se dozvíme, co politici dělají a jak budou co řešit. Místo toho občas dostaneme pořad připomínající rodinnou oslavu, kde si po pár skleničkách všichni začnou vyčítat posledních dvacet let. Jen s tím rozdílem, že doma nás nesledují kamery a tisíce párů očí. Divák a volič chce slyšet konkrétní řešení. A pokud s nimi druhá strana nesouhlasí, ať klidně řekne proč. Ať přijde s vlastními návrhy.

Do voleb zbývá pár týdnů

Chápu, že letos mají politici důvod být poněkud nervóznější než jindy. Za chvíli nás čekají volby do zastupitelstev obcí a první kolo senátních voleb. A televizní studia se pomalu plní hosty, kteří nám mají vysvětlit své záměry v jednotlivých regionech. Na všech televizích se už teď vysílá několik typů předvolebních debat. Jestlipak i tam se budou kandidáti chovat podobně jako někteří naši nejvyšší političtí zástupci?

My, co budeme sedět u obrazovek, budeme čekat argumenty, čísla a možná i nějaký ten plán. Jenže často stačí jedno nevhodné slovo, jedna poznámka a debata se stočí zcela nesprávným směrem. Místo programu začnou létat výčitky.

Jedna věta a je to v kopru

Přesně to se stalo v pořadu 360° na CNN Prima NEWS. Tématem byly vztahy mezi Hradem a vládou, když Miroslav Ševčík ze SPD a Patrik Pařil z ANO mluvili o prezidentovi jako o „pomocné síle“. Vojtěch Munzar z ODS označil takové vyjádření za dehonestující. S čímž se nedá než souhlasit.

Všichni víme, že vztahy mezi vládou a Hradem jsou v poslední době dost napjaté. Ale každý by měl mít na paměti, že se vyjadřuje o hlavě státu. A ta se tam nedostala sama od sebe. Za prezidentem stojí množství voličů a ani těm se jistě takové způsoby nelíbí. Kdo nemá dar kultivovaného vyjadřování, a ještě se navíc neumí ovládat, možná by se měl politice obloukem vyhnout…

Ale zpátky ke zmíněné debatě

Jedna věta a z debaty se stala přestřelka. A ta zřejmě nestačila. Když Pavla Pivoňka Vaňková označila Ševčíkovo chování vůči prezidentovi za dětinské, odpověď přišla vzápětí. Ševčík jí to hned vrátil. Možná by se tyto televizní pořady neměly jmenovat debaty, ale televizní politické hádky…

Vztahy mezi politiky mohou být napjaté, názory na prezidenta se mohou diametrálně lišit a kritika k politice samozřejmě patří. Právě proto bych ale čekala, že lidé, kteří chtějí zastupovat občany, dokáží svůj nesouhlas vyjádřit bez osobních výpadů. Možná se na to dívám příliš starosvětsky. Ale slušnost podle mě ještě není přežitek.

Slovní ping-pong místo politických argumentů

Nejde totiž o nikterak výjimečný případ. V zářijové Partii se například dostali do ostrého sporu Karel Havlíček a Zdeněk Hřib. Ten se tak rozvášnil, že paní Tománková skoro neměla šanci ho ukočírovat. Do jejich výměny vstupoval Petr Macinka a podle webu Novinky prý zaznělo směrem k Hřibovi i „držte hubu“.

Ostré spory v televizních debatách diváci očekávají. Rozhodně si nemyslíme, že si budou politici z různých stran nabízet ve studiu bonboniéry a navzájem se chválit. Mají rozdílné názory? Ať se přou. Jenže hádky a osobní útoky? Ty přicházejí většinou tehdy, když docházejí argumenty. Takoví, jak to tady líčím, nejsou samozřejmě všichni politici. A těm, kteří se chovají kultivovaně, i když slyší něco, co se jim nelíbí, by možná bylo správné poděkovat.

Kdo za co může?

Když televizní debaty sleduji, někdy nabývám dojmu, že česká politika má jeden jednoduchý recept na všechny problémy: za všechno mohou ti ostatní. Za něco předchozí vláda, za něco ta současná, za něco prezident nebo opozice. Rozpočet je špatně? Oni ho pokazili. Zákon nebyl včas? Oni ho zase brzdí.

Občas čekám, že někdo ve studiu vytáhne přehlednou tabulku a začne dokazovat, kdo mohl za to, že v roce 1999 málo pršelo. Minulost je důležitá a někdy je samozřejmě nutné hledat odpovědnost. Jenže člověk také potřebuje vědět, co bude dál. Voliči přece politikům nedávají důvěru proto, aby nám soustavně vypočítávali, kdo za co může. Ale proto, aby s tím něco udělali.

Co si o tom myslíte vy?

Zdroje: CNNIPrima, Novinky, MSN