Tvůrci plánovali český hit roku. Místo toho jsem po 10 minutách vzala roha z kina

Do kina jsem šla s nadšením, které člověk zažívá tak dvakrát za rok. Trailer vypadal parádně, obsazení budilo respekt a všechno nasvědčovalo tomu, že český film konečně zkusí něco jiného a bude to stát za to. 

Jenže někdy stačí pár minut v sále a člověk pochopí, že realita se od očekávání liší asi tak, jako politické sliby a skutky. Tenhle večer jsem si to ověřila na vlastní kůži.

Na co jsem se vlastně tak těšila

Mám ráda, když se čeští filmaři odváží vybočit z řady. Řekněme si narovinu, že domácí produkce posledních let občas působí, jako by ji psali podle jednoho jediného scénáře. Není tam nic nového, často mimo obsazení vlastně ani nic zajímavého. 

Proto mě zaujalo, když se objevil projekt, který sliboval drzou dámu s partou herců, na které se vyplatí koukat. Na plakátu se usmíval Lukáš Duy Anh Tran, vedle něj Robert Mikluš, Filip Kaňkovský a Erika Stárková. A k tomu všemu stál za kamerou někdo nový. Barbora Kočičková, absolventka písecké filmové akademie Miroslava Ondříčka, nám v roce 2025 představila svůj celovečerní debut. 

Hospodský nápad, který to dotáhl až do kina

Víte, co mě na celém projektu vlastně bavilo nejvíce? To, jak vznikl. Režisérka přiznala, že se námět zrodil v hospodě u piva, když s kamarády přemýšleli nad něčím, co by bylo opravdu jiné než zbytek. A kdo z nás někdy u třetího půllitru nevymyslel geniální plán, který ráno vypadal o poznání méně geniálně? 

Jenže Kočičková s Tranem to dotáhli až do kin. Tran to v jednom rozhovoru popsal tak, že z pouhého hospodského nápadu měli za rok a půl hotový film, a označil to za malý zázrak. Hlavní hrdina Tony, drobný kšeftař s prořízlým jazykem a pofidérními plány, stráví téměř celý film zavřený v kufru staré káry. 

Okolní svět k němu (a k vám) doléhá jen přes zvuky, hlasy a občasné nárazy. Natáčení probíhalo v odříznutém kufru, který tvůrci přidělali na speciální pohyblivou plošinu, a ta předtím sloužila jako letecký simulátor. 

Film plný herců, které skoro nevidíte

Koupíte si lístek do kina, na plakátu vidíte šest tváří známých herců a těšíte se, jak spolu budou hrát. Pak se posadíte a zjistíte, že koukáte výhradně na obličej jednoho člověka v kufru. Ze šesti herců na plakátu jsou tři ve filmu vidět necelou minutu a jeden z nich se neobjeví ani na vteřinu. Zbytek slyšíte jen jako hlasy zpoza zavřeného víka. 

Přijde mi to trochu jako kdybyste si koupili lístek na koncert kapely a na místě zjistili, že dneska vystupuje jen bubeník a ostatní muzikanti stojí za oponou, kde se občas přidají k vystoupení. Sice tam hrají všichni, ale zážitek je úplně jiný, než jste čekali. A přesně v tomhle momentě, asi tak deset minut po začátku, jsem pochopila, že to celé bude jiná jízda, než na jakou jsem se připravila. 

Přiznávám, Tran umí zaujmout

To, co jsem stihla vidět, mělo jedno obrovské plus, a tím je Lukáš Duy Anh Tran. Muž narozený v Mostě a odchovaný Opavou, má v sobě energii, která by utáhla i podstatně horší film. V kufru strávil celkem 95 hodin natáčení, což je samo o sobě neuvěřitelný fyzický i herecký výkon.

Nicméně tak jako tak celých osmdesát minut sledovat jednu tvář v kufru a poslouchat zvuky zvenčí je náročné i pro zkušeného filmového diváka. Recenzent Seznam Zpráv přirovnal atmosféru k rozhlasové hře, což je více než přesné. Jenže rozhlasová hra trvá většinou půl hodiny a můžete při ní žehlit nebo vařit večeři. V kinosále sedíte, koukáte na plátno a čekáte, kdy už toho uvidíte víc. 

Řada kritiků film přesto pochválila a někteří z něj byli přímo nadšení. Na podzim 2025 byl dokonce označen za nejpřehlíženější český film roku, což naznačuje, že diváci, kteří na něj narazili, ho většinou ocenili. 

Už jste film viděli? Pokud ano, napište nám do komentářů, co si o něm myslíte. Vzali jste roha po pár minutách? 

Zdroje: csfd.cz, seznamzpravy.cz, totalfilm.cz, cnn.iprima.cz