Legendární český herec na procházku kolem své chaty. Nikdo netušil, že jde o jeho poslední kroky v životě

Hluboko v šumavských lesích leží kout, kterému jeho slavný majitel s láskou říkal Údolí štěstí. Schovává se v něm dřevěná chata u potoka plného pstruhů, kam jezdil odpočívat jeden z nejvtipnějších a nejmoudřejších mužů naší kultury. Zrovna tady, mezi vodou a loukami, strávil i své poslední vědomé hodiny. 

Nedaleko Velhartic se vine říčka Ostružná a u jednoho jejího ramene se na travnaté mýtině krčí prostá dřevěná chata. Pozemek tady v roce 1938 pořídila za 27 335 korun manželka jejího pozdějšího slavného obyvatele a plány na stavbu nakreslil architekt František Zelenka, jenž měl předtím na starosti výpravy v jednom pověstném pražském divadle. 

Pán domu byl totiž vášnivý rybář a potok plný pstruhů si při hledání ideálního místa kladl jako tvrdou podmínku. Líbilo se mu, že měl vodu doslova pod nosem a mohl u ní s prutem strávit klidně celé odpoledne.

Tomuhle zákoutí sám neřekl jinak než Údolí štěstí a kdo ho tam zažil, ten se nedivil. Z dosahu pražského ruchu, obklopený lesem a tichem, dokázal odložit masku komika a být jen docela obyčejným chlapem. Starousedlíci ho brali jako svého a leckdo z nich na jeho návštěvy vzpomíná podnes. 

Muž, který rozesmál celou republiku

Za tím popisem se skrývá Jan Werich, jeden ze zástupců meziválečného Osvobozeného divadla a neodmyslitelná půlka dvojice s Jiřím Voskovcem. Jejich forbíny a hry tehdy nastavily laťku české zábavě tak vysoko, že se k ní vzhlíží dodnes. Když divadlo padlo pod tlakem nacistů, zamířil za moře a po válce se vrátil, i když mu nové poměry tvorbu pořádně komplikovaly.

Do srdcí diváků se ale, troufám si říct, nejvíce zapsal skrze filmové plátno. V dvojroli Císařova pekaře a pekařova císaře sršel humorem, jako král v pohádce Byl jednou jeden král rovněž zazářil a perfektní byl i ve snímku Až přijde kocour. 

Nejmenší ho znají hlavně díky pohádkám, jako je Fimfárum nebo Lakomá Barka. V padesátých letech k tomu všemu vedl pražské Divadlo ABC po boku Miroslava Horníčka a roku 1963 si připsal titul národního umělce.

Když ho začalo zrazovat vlastní tělo

V roce 1946 mu objevili zhoubný nádor na hrtanu, jenže operaci tenkrát odmítl a zvolil si ozařování. Situaci mu nijak neulehčovalo, že vydatně kouřil a celý život jel na plné obrátky. V posledních letech ho sužovaly nekonečné záněty průdušek a zápaly plic, které mu výrazně zničily plíce. 

K tomu se přidala rozedma a srdce přetížené natolik, že prý nabylo dvojnásobku obvyklé velikosti. Část lékařů se navíc později přikláněla k názoru, že ta první diagnóza z roku 1946 mohla být špatná. Jisté zůstává jen to, že jeho tělo už dojíždělo s posledními zbytky sil.

Poslední pohled patřil vodě

V roce 1980, když pobýval ve svém oblíbeném údolí, kam tak rád vyrážel na vycházky, se mu náhle udělalo zle a ztratil vědomí. Záchranka ho po procházce kolem chaty převezla do pražské nemocnice, jenže z té už se nedostal. Posledním výjevem, který si tak s sebou odnesl, zůstal právě ten kus Šumavy, který tak miloval.

Jan Werich naposledy vydechl 31. října 1980, kdy mu bylo pětasedmdesát let. Werich v rámci rodiny neodešel sám a samozřejmě ani ne jako poslední. Manželka Zdena podlehla rakovině už na jaře 1980, on ji následoval v říjnu a dcera Jana zemřela jen sedm měsíců po otci, rovněž na rakovinu plic. 

Tři nejbližší lidé tak odešli během jediného roku a všechny o život připravila tatáž zákeřná nemoc. O nemocného otce se přitom v jeho posledních měsících starala zrovna dcera, ačkoliv sama už tehdy svůj boj prohrávala.

Aby toho nebylo málo, kolem rodinné vily na pražské Kampě se dodnes šušká o nějakém prokletí. Mně to přijde spíš jako pověra, kterou si lidé vymysleli, protože nedokázali pobrat, že tolik smůly spadne na jednu rodinu naráz. 

A co vy, ceníte si na Werichovi spíš jeho humoru, nebo jeho moudrosti? 

Zdroje: sumavanet.cz, knihovna.lf2.cuni.cz, cimice.eu