Většího cholerika česká komedie nepoznala. Uměl se rozčílit tak, že by dnes popraskaly i obrazovky

Jsou herci, které si režiséři vybírají pro konkrétní typy postav, protože jsou přesvědčeni, že nikdo jiný by je takto dobře nezahrál. Někteří umělci, jako by přímo měli v tváři vepsáno, pro jaké role se narodili. Režisér se na ně podívá a okamžitě ví: Tohle bude doktor, tenhle komický trouba a tamten chlípník či hrubián.

A pak jsou herci, u nichž člověk podobné škatulky raději ani nevytahuje. Protože by byla škoda je do nějaké zavřít. Dokáží totiž během několika minut změnit výraz, hlas, držení těla i způsob, jakým se dívají na ostatní. A najednou před námi nestojí herec, ale samotná postava. V tomto případě snad česká komedie nepoznala většího cholerika. 

Cholerik, kterého byste doma nechtěli

Abych učinila zadost dnešnímu titulku, zůstanu u rolí choleriků. Určitě byste si vzpomněli na celou řadu takových postav. Jenže mně naskočila jedna jediná, a proto jsem přesvědčená, že volím správně. Tou postavou byl stárnoucí herec Theodor Bergner, ukázkový cholerik a hrubián. Byl protivný, výbušný, škodolibý, ješitný a směšný zároveň. Kdo podle postavy ještě nepoznal, o kterého herce a film se jedná, zkuste si tipnout. Nápověda je, myslím, dostatečná.

Mně se v této chvíli dokonce zdá, že takový český herec byl jen jeden jediný. Ten, co v sobě měl cosi elegantního, ironického a lehce provokativního. Což ovšem dokázal mistrně využít stejně dobře v komedii jako v dramatu. Uměl být okouzlující, ale také protivný tak, že by člověk nejraději odešel z místnosti. Někdy stačil pohled, pohrdavě zvednuté obočí nebo způsob, jakým pronesl větu. Jindy řval a řval strašně. Jako například v tomto filmu, u nějž jsem si dnes dovolila se zastavit.

Uměl rozesmát i zneklidnit

Už víte? Je to Miloš Kopecký v komedii Petra Schulhoffa z roku 1978 Já už budu hodný, dědečku. Tahle role jako by mu byla ušitá přímo na míru. Jako třeba doktor Strossmayer. Přestože se tyto postavy od sebe diametrálně liší, obě jsme mu věřili až do posledního gesta.

Bergner je stárnoucí herec, který se považuje za výjimečnou osobnost. Na jevišti se chová jako primadona, mimo něj jako člověk, kterému svět zřejmě provedl něco strašlivého. Lidé ho obtěžují, rozčilují a provokují. Když mu někdo zkříží cestu, nedostane od něj vlídné slovo, ale spíš urážku nebo nějakou zlomyslnost. A co je na něm nejhorší? On sám si samozřejmě připadá jako vzor slušnosti, a přitom my bychom ho nesnesli ani chvilku.

Theodor Bergner nebyl jen obyčejný vztekloun

Miloš Kopecký mohl roli zahrát jednoduše – jako protivného chlapa. Jenže on ji povýšil tak, že se na toho protivu nemůžeme přestat dívat. Jeho nálady nejsou jednotvárné. Jednou je teatrální, podruhé skoro dětský, jindy až směšně uražený. V této roli je vidět zásadní rozdíl mezi hercem a mistrem. My jako diváci se na něj zlobíme, a přitom oceňujeme, jak se s tím herec popasoval. A ještě se válíme smíchy.

Tuhle komedii režisér Petr Schulhoff postavil na rčení: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ To, co Bergner dřív prováděl lidem, to oni nyní provádějí jemu. Osud mu do cesty přičaroval kouzelného dědečka v podání Ladislava Peška a ten už se postaral… Bergnerovi se jeho vlastní chování vrací jako bumerang.

S touto rolí si Miloš Kopecký doslova pohrál. Dokázal uchopit vlastnosti, které na lidech obvykle nesnášíme, a proměnil je v herecký koncert. A já myslím, že si ho dokonce užil, protože měl příležitost do postavy vložit veškerý svůj um.

Hrubiáni mu vlastně slušeli

Když už jsme u jeho protivných postav, nebyl Bergner jediným člověkem, kterému Miloš Kopecký propůjčil pořádně ostré lokty. Jeho herecký rejstřík byl mnohem širší, ale právě postavy s určitou dávkou ješitnosti, sobectví či povýšenosti dokázal vystihnout s mimořádnou přesností. Stačí si vzpomenout na Evžena Nováka ze Zítra to roztočíme, drahoušku…!, kde se Stellou Zázvorkovou po boku proměnili sousedský souboj v jednu z nejpamátnějších komediálních válek českého filmu.

Jenže kdybychom Miloše Kopeckého označili pouze za skvělého komika, byla by to vůči němu skoro urážka. Uměl nás rozesmát, podruhé nám lezl na nervy a potřetí dokázal diváka zaskočit tím, jak vážně uměl svou postavu prožít. V divadle například vytvořil Harpagona v Molièrově Lakomci. A tady už nešlo jen o legračního lakomce, který třese měšcem a hlídá každou minci. Kopeckého Harpagon měl i tragickou stránku. Jeho strach o peníze byl tak opravdový, že jsme chvílemi zapomněli, že jde o komedii.

Ve které roli máte pana Kopeckého rádi vy?

Zdroje: ČSFD, Wikipedia, ČeskáTelevize