Většího bručouna Československo nepoznalo. Tenhle herec byl tak protivný, že by se pohádal i s vlastním odrazem

Určitě všichni znáte toho typického morouse, co má ke všemu připomínku. Polévka je moc slaná, soused dělá hluk, nebo je špatné počasí. Přesně takové mrzouty hrál s neskutečnou lehkostí. Jenže hranice mezi jeho rolí a reálným životem byla někdy až překvapivě tenká.

Některé role sednou herci tak dokonale, až to vypadá, že ani nic nehraje. U něj to platilo dvojnásob. Tenhle herec byl totiž tak protivný, že by se pohádal i s vlastním odrazem. Na obrazovce uměl být neskutečně protivný, umíněný a věčně nespokojený, a stejně ho diváci milovali. Když pak po letech začali jeho kolegové a blízcí vzpomínat na to, jaký byl v soukromí, vyšlo najevo, že ten slavný bručoun nebyla jen dobře naučená póza.

Kluk z hospody, který utekl za divadlem

K divadlu ho to táhlo už odmala, i když jeho prvním „jevištěm“ byla tátova hospoda na pražském Smíchově. Jako klučina tam sledoval štamgasty, nasával atmosféru a ukládal si do paměti typy lidí, z nichž pak celý život čerpal.

Táta v synovi viděl svého nástupce. Syn se tak vyučil číšníkem a nějaký čas za pípou fakt stál. Jenže představa, že protáčí půllitry až do důchodu, ho děsila, a tak v devatenácti letech z hospody utekl k ochotníkům, což doma vyvolalo pořádné zemětřesení. Otec se s tím nedokázal smířit a nekompromisně ho odstřihl od peněz. Sovák se najednou musel otáčet, jak se dalo. Dřel v kamenolomu, dělal skladníka i pojišťováka, divadla se ale pustit odmítal.

Na jevišti uměl být k nepoznání

Nakonec vystudoval dramatické oddělení pražské konzervatoře a od roku 1943 bylo herectví jeho povoláním. Prošel řadou scén, vystřídal vojenský soubor i divadlo E. F. Buriana, až nakonec zakotvil v Národním divadle.

Měl geniální pozorovací talent. Stačilo mu pár minut a okoukal z lidí každé gesto i zlozvyk. Na ulici sbíral „člověčinu“, kterou pak bravurně prodával před kamerou. A toho mrzouta, pro kterého ho lidé milovali, mu byl tak přirozený, protože ve svém soukromém životě k těm nabroušeným postavám neměl vůbec daleko.

O kom je řeč?

Ano, jedná se o Jiřího Sováka, tedy dědka Evžena z Chalupářů, profesorskou legendu Hrbolka z Marečku, podejte mi pero! nebo nepřehlédnutelnou figurku ze Světáků.

Sovák byl jako papiňák. Měl horkou krev, nenechal si nic líbit a k explozi mu často stačila naprostá blbost. O jeho cholerických výstupech po Praze kolovaly mýty. V rodině to občas jiskřilo tak, že ho příbuzní v nadsázce (a pro svůj vlastní klid) raději „uklidili“ na chalupu na venkov.

Evžena Humla ani hrát nemusel

V Chalupářích herec ztvárnil kontrolora Evžena Humla, ze kterého udělal po boku Josefa Kemra (alias Bohouše Císaře) jednu z nejslavnějších dvojic televizní historie.

Huml si koupí chalupu na venkově s vidinou svatého klidu. Jenže místo odpočinku ho čeká jen nekonečné dohadování a sousedské špičkování. Stačí zápalka a už je oheň na střeše. Přesto ho lidé milovali. Huml totiž nebyl zlý, jen měl pocit, že se všechno musí dělat pořádně a hlavně tak, jak řekne on.

Sovák té postavě vtiskl takovou autenticitu, že divák dodnes nepozná, kde končí scénář a kde začíná jeho vlastní nátura. Možná i proto Chalupáři fungují dodnes. Takové mrzouty nemusel nikde nakoukávat, dobře je znal ze svého okolí a dost možná i sám ze sebe.

Na jednu roli se nezapomnělo

Jiří Sovák si zahrál přes sto padesát rolí a stal se absolutní klasikou. Vedle Chalupářů a Hrbolka exceloval ve Světácích, Zralém vínu nebo sci-fi komedii Což takhle dát si špenát.

Za svou kariéru posbíral titul zasloužilého umělce i Cenu Thálie. V září 2000 pak v nedožitých osmdesáti letech odešel. Herecké DNA po něm převzal syn Jiří Schmitzer, i když jejich vztahy nebyly zrovna růžové. Hlavně tu po něm zůstal zástup postav, které nestárnou a kterým kraluje věčně nespokojený Evžen Huml.

Jakou Sovákovu roli máte nejraději vy?

Zdroje: csfd.cz, dvojka.rozhlas.cz, vlasta.cz