Řekl něco, co znělo jako hláška z Ulice. Náš vztah se sesypal rychleji než domeček z karet

Někdy stačí jediná věta a je po lásce. Čím dál více Čechů dnes popisuje svá dohasínající partnerství slovníkem, který si vypůjčili rovnou z televizní obrazovky. Případně se může rovnou celý rodinný seriál stát synonymem pro vztah, který se vleče, přešlapuje na místě a už dávno nikoho pořádně nebaví.

Rozejít se dá kvůli nevěře, penězům i kvůli tchyni, která má názor naprosto na všechno. Poslední dobou ale přibývá rozchodů, u kterých nepadne jediné zvýšené slovo. Partneři spolu zůstávají ze zvyku, večer si sednou k obrazovce a mlčky čekají, kdo první zhasne světlo. 

Jedna moje kamarádka to nedávno u kávy shrnula dost přesně, takže si trochu vypůjčím její slova i zkušenosti. Přirovnala svůj vztah k televiznímu pořadu, který u nás běží celé roky.

Když z lásky zbude jen příjemná vzpomínka

Ten pocit nejspíš znáte i vy. Zamilovanost vyprchá, společné plány jeden za druhým ztroskotají a zůstane jen rutina, kterou nikdo nechce nahlas pojmenovat. Ráno kafe, večer gauč, mezi tím pár vět o nákupu a o tom, že zase teče kohoutek. Vztah jede dál na autopilota, přesně jako pořad, na který se díváme spíš ze setrvačnosti než z nadšení. 

Takže ač se vám to může zdát přitažené za vlasy, paralela mezi dohasínající láskou a nekonečnou obrazovkovou podívanou je vlastně dost trefná. Po našem rozhovoru s kamarádkou jsem dokonce narazila i na jednu internetovou debatu, kde jistá uživatelka měla podobné názory jako můj kávový doprovod.

Napsala, že jí její partnerství něco silně připomíná, něco, co pořád běží, ale už to prý nikoho nebaví. Někteří komentující se pod tím příspěvkem začali poznávat a rázem přidávali vlastní historky. 

Večerní mýdlová opera na Nově

Ulici půlka národa okázale pomlouvá a druhá půlka ji potají zbožňuje. Poprvé se objevila v programu v září 2005 a žádná jiná tuzemská série od té doby na obrazovce tak dlouho nevydržela. Odehrává se ve fiktivní pražské čtvrti Křečovice, běží od pondělí do pátku v podvečer a na kontě má už přes čtyři a půl tisíce dílů. 

Za tu dobu jí prošly desítky známých tváří a vyrostla na ní celá generace, která si bez ní neumí představit všední večer. A jeden jediný díl vznikne v ateliéru zhruba za dva dny. Vraťme se ale k mé kamarádce. Její tehdejší partner prý jednoho večera u televize utrousil větu, po které bylo doma vymalováno: „Připomínáme mi Ulici. Pořád to běží, ale už to nikoho nebaví.“ A rázem se jejich vztah sesypal rychleji než domeček z karet, protože si přiznali, že jen ze zvyku jedou v zajetých kolejích.

Seriál se k nám však vždycky vrátí

Ulice sice každé léto na pár týdnů zhasne a její místo v programu obsadí třeba stará dobrá Hospoda, jenže na konci prázdnin se spolehlivě vrátí zpátky. Přesně tak se chovají i ty vleklé vztahy, o kterých je řeč. I když jsou jednou nohou za dveřmi, po hádce pak zase přijde usmíření a kolotoč se roztáčí nanovo. 

Popravdě mě baví, jak umíme být sami k sobě ironičtí. Táhlé seriály u nás frčely snad odjakživa, od Nemocnice na kraji města po Ordinaci, a přesně stejnou trpělivost dokážeme věnovat i partnerství, které dávno ztratilo jiskru. Sedíme, koukáme, nadáváme, že to už není ono, a stejně zůstáváme u obrazovky i u toho druhého. 

Je v tom kus pohodlnosti, ale možná i kus hezké české věrnosti, kterou bych nechtěla úplně shazovat. Otázka za všechny prachy zní, jestli je lepší statečně zmáčknout tlačítko konec, nebo dát příběhu ještě jednu sezonu.

Ať už to vidíte jakkoliv, jedno je jisté. Ulice se po létě zase vrátí a spousta vztahů kolem nás nejspíš také. Napište mi proto do komentářů, k jakému seriálu byste přirovnali ten svůj, a jestli byste ho nechali dál běžet, nebo ho radši zrušili po vzoru odvážných streamovacích platforem?

Zdroje: psychologove.mo.gov.cz, cs.wikipedia.org, vtelce.cz