Diváci utíkali z kina v panice. Skutečný případ za tímhle hororem dodnes nikdo nevysvětlil

Jeden z nejznámějších hororů nevznikl v hlavě scenáristy ani na základě městské legendy. Za jeho zrodem stojí událost, která se skutečně odehrála v americkém Marylandu na sklonku čtyřicátých let. Případ teenagera dodnes nedokáže plně objasnit ani lékařská věda, ani teologové. 

Z této události vznikla nejprve kniha, poté film, ale tím nejděsivějším stejně zůstává skutečnost, která se, na rozdíl od snímku, nedá přepnout.

Panika v kinosálech byla až hmatatelná

Když se v roce 1973 poprvé promítal, fronty před kiny se táhly přes celé bloky. Před budovami parkovaly sanitky a noviny servírovaly příběhy o lidech, kteří ze sálu odcházeli v otřeseném stavu. Do té doby žádný horor nevyvolal u publika tak silné reakce a popravdě řečeno, od té doby se to podařilo jen hrstce dalších filmů. 

Americký klasifikační systém snímek zařadil do kategorie R, což vyvolalo odpor v části katolické komunity, která chtěla mnohem přísnější omezení. Původní plán počítal se třemi měsíci natáčení a rozpočtem pět milionů dolarů. Ve skutečnosti se práce protáhla na devět měsíců a náklady narostly na jedenáct milionů. Výsledek ale stál za každou proinvestovanou korunu.

Nevýrazný chlapec z předměstí

Na začátku roku 1949 se u třináctiletého chlapce z předměstí Washingtonu začaly projevovat věci, k nimž jeho rodina neměla vysvětlení. Během dne se choval naprosto běžně, ale jakmile padla tma, změnil se v člověka, kterého jeho nejbližší nepoznávali.

Přicházely záchvaty křiku, hluboký hlas, který u dospívajícího chlapce zněl naprosto cize, a na jeho kůži se začaly objevovat podivné rudé stopy a škrábance. Chlapec vystupuje v dobových záznamech pod přezdívkou Roland Doe, někdy bývá uváděn také jako Robbie Mannheim. Šlo o spíše uzavřeného jedináčka, který měl nejsilnější vztah ke své tetě Harriet. 

Ta ho zasvětila do spiritismu a naučila ho zacházet s věšteckou deskou ouija. Po její smrti se v domácnosti začaly odehrávat podivné jevy. Zpočátku šlo o škrábavé zvuky vycházející ze zdí a kroky, které však neměly žádný zdroj. Postupně se přidalo samovolné přesouvání nábytku a padání předmětů na zem.

Jevy, pro které nikdo nenašel vysvětlení

Nejprve si rodiče mysleli, že chlapec zpracovává smutek po zemřelé tetě a agresivní chování je jeho způsob, jak se vyrovnat se ztrátou. Brzy se ale začaly objevovat věci, na které žádné psychologické vysvětlení nestačilo. Chlapcova postel se údajně hýbala bez jakéhokoli vnějšího zásahu. A v jeho přítomnosti létaly po pokoji předměty.

Na jeho kůži se objevovaly znaky, které podle svědků připomínaly písmena a slova. Jeden z těchto znaků prý tvořil název města, kam rodina později odjela hledat pomoc. Rodiče obešli doktory, psychiatry i duchovního z místního luteránského sboru. Všichni ale byli bezradní. 

Rodina nakonec zaklepala na dveře katolické církve.

Obřad, který se táhl celé týdny

Církevní představitelé po zvážení okolností svolili k provedení exorcismu. Nešlo ale o jeden napjatý večer, jak si pod vlivem filmových zpracování mnozí myslí. Rituály se opakovaly noc co noc po dobu několika týdnů a účastnila se jich skupina jezuitských kněží, přičemž celý proces byl pro všechny přítomné extrémně vysilující. 

Úplně první pokus podnikl otec Albert Hughes ve Washingtonu, ale obřad musel přerušit poté, co ho chlapec napadl a poranil mu rameno improvizovanou zbraní z části postele. Rodina se poté přesunula do St. Louis k příbuzným. Tam se případu chopili otcové William Bowdern a Walter Halloran. 

Ti ve svých záznamech popisovali, že chlapec během nočních epizod odhazoval dospělé muže od lůžka, jeho tělo se prý samovolně prohýbalo a napínalo a na kůži se mu tvořily krvavé obrazce. Na posvěcené předměty reagoval s divokým odporem. Když se jeho stav dále zhoršoval, převezli ho do místní nemocnice.

Sedm minut, které ukončily noční můru

Závěrečný obřad proběhl 18. dubna 1949, den po Velikonocích. Chlapec se vzbudil se záchvaty a vykřikoval, že temná síla ho nikdy neopustí. Kněží mu položili na tělo posvěcené předměty, kříže a růžence a nahlas vzývali svatého Michaela, aby přemohl zlo, které chlapce svírá. Za sedm minut se mladík uklidnil, otevřel oči a klidným hlasem oznámil, že to skončilo. Popsal, jak viděl postavu archanděla, která zvítězila v boji na mohutném bojišti.

Podle záznamů obou kněží se od tohoto okamžiku veškeré podivné projevy zastavily. Chlapec se postupně začlenil zpět do normálního života, oženil se a měl děti. Následně z případu Rolanda Doea vznikl film Vymítač ďábla, jeden z nejproslulejších a nejotřesnějších hororových snímků všech dob. Viděli jste jej?

Zdroje: csfd.cz, allthatsinteresting.com, kvety.cz