Slavný český zpěvák přiznal, že patří mezi velké lenochy. Sám má obavy, zda to přejde

Jakmile začne zpívat, většina lidí ví, o koho jde, vždyť ona jeho kariéra sahá až do šedesátých let minulého století. V nedávném rozhovoru se ale svěřil s něčím, co by u takové pilné včelky čekal málokdo. Šlo o slabost, která je nám všem důvěrně povědomá, jen ji u hvězdy s třemi sty nahrávkami na kontě netipujete.

Mladý muž z Prahy se vyučil knihařem, protože na konzervatoř neměla rodina peníze. Na tu místo něj nastoupil starší bratr. Hudbu ale nepustil, to vůbec, při každé příležitosti bubnoval po sklepních klubech, kde to v šedesátých letech zapáchalo kouřem, laciným pivem a americkým rock’n’rollem. 

Pak jej čekala vojna v Klatovech a k bicím se přidala kytara i flétna. Po návratu do civilu se tenhle bubeník jednoho dne postavil před kapelu a začal zpívat, protože předchozí zpěvák odešel a nikdo jiný po ruce nebyl.

Hroši, kteří dostali lepší jméno

Kapela, v níž tento zpěvák začínal, se jmenovala Hippos, což v překladu znamená Hroši. Vedl ji jeho starší bratr a hrávala po pražských klubech. Jednoho dne si jich ale všimla správná osoba. Hledal se totiž někdo, kdo by na čas nahradil Karla Gotta v pražském divadelním angažmá, protože ten odjel do zámoří. 

Nabídka přišla původně jen pro zpěváka samotného, ale ten si postavil hlavu a řekl, že bez kapely do toho nepůjde. Nakonec se Hroši přejmenovali, dostali fialová saka a začali hrát v divadle. A z prvního angažmá vzešel hit, který se dodnes čas od času ozve z rádia.

Jeho hlas je poznat na první poslech

Řeč je o Petru Spáleném, člověku, který za svůj život nasbíral přes tři stovky nahrávek a dvakrát se probojoval na stupně vítězů v anketě Zlatý slavík. Jeho tatínek přežil za války nacistický lágr v Belsenu, maminka ho vedla ke klavíru, ale malého Petra víc táhly bicí. A z bubeníka se nakonec stal zpěvák, kterého dnes pozná v Česku snad každý nad čtyřicet let.

Jeden z jeho nejznámějších hitů vznikl jako zhudebněná báseň, kterou napsal spisovatel Josef Fousek v těžkém životním období. Spálený ji poprvé zpíval v Semaforu za doprovodu Miloslava Šimka a prý se mu do toho vůbec nechtělo, protože mu přišla na živé publikum moc ponurá. 

Nakonec ji zazpíval a píseň si od té doby žije vlastním životem, ovšem trochu jiným, než autoři zamýšleli. Stala se totiž nejčastěji hranou skladbou při pohřebních obřadech v českých krematoriích. 

Překvapil nečekanou odpovědí

Petr Spálený letos v březnu oslavil 82. narozeniny. Po loňském turné s kapelou Apollo Band a manželkou Miluškou Voborníkovou, které neslo příznačný název Jedeme dál, by člověk čekal, že energie mu neschází ani teď. A zřejmě neschází. Jenže když dostal v rozhovoru pro topvip.cz otázku, jestli plánuje nahrát nové album, jeho odpověď leckoho zaskočila.

„Pozvolna sice zkouším něco skládat, ale jsem teď ve fázi, kdy mě přemáhá lenost. Ale doufám, že je to jenom přechodné,“ řekl Spálený.

Partnerství, které přežilo všechno

Na Spáleném je pozoruhodná ještě jedna věc, a ta s leností nemá nic společného. S manželkou Miluškou Voborníkovou tvoří pár od poloviny sedmdesátých let. Bydlí spolu v Říčanech u Prahy a kromě společného života sdílejí i jeviště. Spálený o ní mluví pochvalně a s viditelným respektem. A kdo viděl jejich společné koncerty, potvrdí, že mezi nimi na pódiu panuje zvláštní chemie, která se nedá nahrát ani nacvičit.

Přiznám se, že mě tahle zpráva trochu potěšila. Ne proto, že by Petra Spáleného přemáhala lenost, to by mi bylo líto. Ale proto, že o tom mluvil nahlas, bez snahy vypadat jako nesmrtelný stroj na hity. A vlastně to bylo docela sympatické.

A jak jste na tom vy, znáte ten pocit, kdy víte, že byste měli něco tvořit, ale pohovka s mobilem jsou zkrátka a jednoduše lákavější volbou?

Zdroje: topvip.cz, extra.cz, vlasta.cz, cs.wikipedia.org