Vypadala jako bohyně z plakátu, ale logika jí občas ujela posledním autobusem. Češi ji přesto milovali

Když se objevila na plátně, muži tiše vzdychali a ženy jí tajně záviděly. Její role bývaly plné okouzlujícího šarmu a roztomilé naivity, ze které občas čišela bezstarostnost hraničící s blažeností. 

Diváci ji zbožňovali právě proto, že jim připadala jako dívka odvedle, jen byla o poznání krásnější. A přesto za tou líbeznou fasádou číhalo něco, co by leckoho překvapilo.

Tvář, která se tiskla na obálky magazínů

V šedesátých letech minulého století existovala v Československu herečka, které říkali česká Bardotka. Tenhle přídomek jí nepřilepili kamarádi v hospodě, ale zahraniční novináři na filmových festivalech od Benátek po Cannes. Byla blonďatá a měla oči, ve kterých se člověk mohl utopit. Na plátně bývala křehká a zranitelná, což se zamlouvalo mnoha režisérům.

Nebylo to však jen o kráse. Jedno z největších německých filmových studií jí nabídlo lukrativní sedmiletou smlouvu, což byla v tehdejší době nabídka, o jaké se většině československých herců ani nesnilo. V Německu si zahrála po boku samotného Pierra Brice, představitele legendárního Vinnetoua. 

Točila také v Rakousku či v Maďarsku a její tvář zdobila obálky zahraničních časopisů. Přitom doma v Praze žila ve stísněných podmínkách, které měly ke hvězdnému lesku zoufale daleko.

Z písařky rovnou na filmový festival

Tahle herečka nikdy nevystudovala konzervatoř ani jinou uměleckou školu. Její příběh začíná doslova za školní lavicí, protože ji na základce v pražských Kobylisích zahlédl asistent režiséra, který sháněl holčičku do filmu. V té době jí bylo pouhých třináct let. 

Po základce nastoupila jako písařka do potravinářské firmy a mezi vyřizováním korespondence chodila na konkurzy. Zlom přišel v sedmnácti, kdy dostala hlavní roli v psychologickém dramatu, které ji vyneslo až na filmový festival v Benátkách. Do role se tehdy dostala víceméně shodou okolností, protože původně obsazená herečka tragicky zahynula těsně před natáčením. 

Podle Wericha to byla naše jediná skutečná filmová hvězda

A Werich, jak víme, komplimenty nerozhazoval jen tak nadarmo. Brejchová prošla desítkami rolí, od naivních dívek přes svůdné potvory až po jeptišky a královny, a ve všech byla naprosto uvěřitelná. V Baronu Prášilovi okouzlila jako princezna Bianca a v Noci na Karlštejně ztvárnila královnu Elišku Pomořanskou po boku svého tehdejšího manžela Vlastimila Brodského. 

Přestože v mnoha snímcích působila Jana Brejchová chvílemi jako naivní a hloupá dáma, v reálu tomu tak rozhodně nebylo. Filmová publicistka Jana Podskalská nicméně při vydání vzpomínkové knihy prozradila, že ji šokovalo, jak málo si tahle zářivá hvězda věřila. 

Čtyři manželství a jedna dcera

Už v sedmnácti si vzala začínajícího režiséra jménem Miloš Forman, tehdy ještě neznámého mladíka, který později dobyl Hollywood. Vydrželi spolu tři roky. Potom jí do oka padl německý herec Ulrich Thein, pak strávila osmnáct let s Vlastimilem Brodským, s nímž natočila řadu společných filmů a seriálů a přivedla na svět dceru Terezu Brodskou. 

Brodský později přiznal, že mu Jana odešla k příteli Hanzlíkovi. S Jaromírem Hanzlíkem pak Brejchová žila přes deset let, než se začátkem devadesátých let sblížila s hercem Jiřím Zahajským, který se stal jejím posledním manželem a zůstal jím až do své smrti v roce 2007.

Poslední roky svého života strávila v léčebně dlouhodobě nemocných a zemřela 6. února 2026 ve věku 86 let. V tu chvíli odešla žena, která na plátně vypadala jako bohyně z plakátu, ale v životě zůstala pokorná, pracovitá a překvapivě nejistá sama sebou. 

Ve kterém filmu byla Jana Brejchová podle vás nejlepší? Byla to Noc na Karlštejně, Baron Prášil, Arabela, nebo úplně jiný snímek?

Zdroje: divadlo.cz, totalfilm.cz, denik.cz